V komunikaci vznikají neviditelné bariéry – typicky jsou takovými bariérami předsudky, apriorní přesvědčení, že už je předem jasné, jak komunikace dopadne, dojem prvního, že dobře ví, co je pro druhého dobré, přesvědčení o neschopnosti, nekompetentnosti, méněcennosti druhého, paranoidní podezřívavost z nečistých záměrů druhého, snaha manipulovat, pohrdání druhým a podobně.
Při komunikaci s druhým se člověk dotýká různých oblastí světa druhého. A ne vždycky to nutně musí jít hladce. Čím odlišnější dva světy budou, tím větší, hlubší budou mezi dvěma lidmi hrozit nedorozumění. A když půjde o hodnoty či o vyjádření nebo spory, které se dotýkají lidské identity, tím mohou být nedorozumění zásadnější a hůře řešitelná.
Každý do komunikace vstupuje se svým příběhem. Ten příběh je jeho vlastním subjektivním konstruktem, rozhoduje se, jak ho sobě a ostatním vypráví, co do něj zahrne a co ne. Například o nějakém svém úspěchu může vyprávět, jako kdyby to byl jediný možný mustr úspěchu.
Ale není. Možná je to dokonce předsudek. Oproti tomu píší Jill Freedman a Gene Combs (Narativní psychoterapie, Portál 2009) o vzpouře, která lidem umožní osídlit a nárokovat si četné alternativy pro svůj život, jež leží za hranicemi dominantních příběhů
. I taková vzpoura souvisí s respektem k druhým. Podle různých průzkumů nejmladší generace je evidentní, že být „lidskými zdroji“ už lidem moc nevoní. A tak není překvapivé, že se nejrůznější typy vztahů mění spíš v partnerství, že se začínají vyprávět nové příběhy, což proměňuje jak komunikaci, tak distribuci autority.
Zkráceno, celý článek si můžete přečíst na serveru Podnikatel.cz
Respektovat druhé znamená naladit se na základní komunikační režim „já jsem ok, ty jsi ok“ – já jsem v pořádku, ty jsi v pořádku. Znamená to důvěřovat druhým lidem. A také si uvědomovat, že při komunikaci člověk vstupuje do světa někoho dalšího a musí pečlivě zjišťovat, jak ten svět vlastně vypadá a kde jsou jeho hranice. Má to snazší, když se dokáže vžít do kůže někoho jiného. A když už chce porušovat hranice, měl by to dělat vědomě a s pochopením důsledků.