Zelenenoviny.cz

Nekrmte v zimě ptáky v krmítkách, nic dobrého z toho nevzejde. Nepřisypávejte jim do krmítek, respektive celý ten zhoubný nápad s krmítky byste měli v zájmu okolní přírody co nejdříve opustit. Krmítko totiž dobro ptákům nečiní, je spíš magnetem na problémy. Zní to zvláštně? Zajisté. Přitom tahle bojovně znějící zvolání nejsou českým ornitologům, našim odborníkům přes ptactvo, neznámá. Opustit od přikrmování v krmítkách však neznamená přestat zimujícím ptákům pomáhat. Do jisté míry s nimi i souzní, byť si to povětšinou nechávají sami pro sebe. A nejspíš kvůli tomu jejich mlčení celé tohle „kacířské“ téma až k našim krmítkářům přenesl příspěvek, který na sociálních sítích prezentoval Jack Baddams. Kdo že? Pro někoho překvapivě ochránce přírody, výzkumník a ornitolog ze staré dobré Anglie. Veřejně známá osobnost a přírodovědná celebrita, kterou neurazíte označením „ptákomilec“. A ten směrem k širokému publiku důrazně tvrdí: „Je načase přestat krmit ptáky.“ To jeho zkratkovitě tvrzení se dál šíří skrze sociální sítě jako požár vyprahlou savanou, zatímco na sebe nabaluje emoce i výpady, otázky a nepochopení. Zvlášť u těch, kteří nějaké to krmítko se zimním příkrmem pro drobné ptactvo obhospodařují. Téma rezonuje a pozornost si zaslouží i u nás, protože Česko se hrdě počítá k zemím, kde se v sezóně krmítka dají počítat na statisíce. Takže – proč panu Baddamsovi vadí krmítka? Proč mu to čeští ornitologové příliš nevyvrací? A proč bychom všichni možná měli přehodnotit náš postoj k ptačím krmítkům? Do startu začneme s tím, že Jack Baddams uvádí tři silné argumenty. Tím prvním je šíření chorob.

Smrtící past. Od nás pro ptáky

Na regionální mapě ptačího světa představují krmítka body, kde dochází k setkávání druhů ptáků, kteří by na sebe jinak příliš často nenarážely. A i zástupci jednoho druhu, kteří by jinak měli být docela volně rozmístěni v krajině, se u nich houfují. To, že ta shlukovitá distribuce působí nepřirozeně, uměle, je tou menší komplikací. Skutečným problémem se stane až tehdy, kdy se krmítko stane ohniskem nákazy. Například trichomonózy. Smrtelného parazitárního onemocnění, které postihuje trávicí trakt ptáků. Které způsobuje záněty jícnu a krku, což vede k neschopnosti polykat a následné smrti opeřenců hlady. Trichomonóza není žádnou novinkou. V Anglii s ní mají osobní zkušenosti už od roku 2005, kdy se parazitární onemocnění přeneslo z městských holubů na drobné pěvce. Právě skrze ty krmítka, které navštěvovali společně. Konkrétně v Anglii vyvolalo to onemocnění pokles populací zvonků zelených o 66 procent. Zhruba tři miliony jich pomřely, a druh do té doby hojný se dostal na seznam ohrožených živočichů. Tu samou trajektorii vymírání teď v Anglii podstupují pěnkavy. I těch už je o 40 procent méně, v důsledku onoho onemocnění. A jako „krmítková nemoc“ je trichomonóza dnes bohužel známá i u nás. to vina krmítek? Jednoznačně. Protože skrze ně došlo k vytvoření nepřirozeného mechanismu, který významně napomáhá šíření parazitárního onemocnění. Běžně by se totiž nestalo, že by se zdravý zvonek zelený a nemocný holub opakovaně setkávali na jednom a tom samém místě, a tím umožňovali přenos nemoci. Krmítkem jsme pro ně ale vytvořili neodolatelný maják, nevyčerpatelný zdroj potravy v krajině zimního hladu. Z širšího okolí, v němž by byli volně rozmístěni - a nejspíš by se nikdy nepotkali - jsme je přilákali na jedno a to samé místo. A pokud se to místo stane kontaminovaným, zamořeným, přispěje krmítko k masivnímu rozšíření onemocnění. Krmítko se v tomto podání stává smrtící pastí. Otráveným napajedlem v poušti. Léčkou, kterou jsme nastražili ptákům mi sami, a ještě jsme do ní kvůli zvýšení přitažlivosti nasypali ty největší dobroty.

Druhý argument pana Baddamse proti krmítkům?

Ten pramení z odpovědi na otázku, odkud se v krmítcích ty dobroty vlastně berou. S nechápavým pohledem se teď nejspíš obracíte k sáčku s krmným mixem. Odpovědí je množství a původ těch zrnin. V Anglii, kde je birdwatching chápán téměř jako národní sport a přikrmování ptáků jako povinnost, ročně utratí za krmné směsi v přepočtu 7 miliard korun. Na krmítcích v Anglii se prozobe 150 000 tun krmiva. Které musí být v režimu zemědělského hospodaření nějak vypěstováno. Ne pro obživu lidí, ale pro jakési „hobby“. S tím, že ty největší ptačí pochoutky, například slunečnicová semínka, se musí dovážet z pevninské Evropy. A výživné arašídy až z Asie a podlouhlá semínka mastňáku habešského z Afriky. Stačí si to přeložit do věty: „Musíme vypravit nákladní loď na opačný konec světa, abychom měli v zimě čím přikrmovat naše zimující ptactvo…“ a dojde vám, že to úplně v pořádku asi není.

Neférová konkurence není přírodní

Třetím argument pak útočí na domnělou užitečnost krmítek z docela jiné pozice. Tím, že krmítka fakticky nepřispívají k obohacení výživy všech druhů ptáků stejně. Přesněji řečeno, určitým druhům prospívají mnohem více, a jiným spíše vůbec. Těmi nejčastějšími druhy, s nimiž se na krmítku setkáte, jsou sýkorky. Například sýkora koňadra nebo sýkora modřinka. Není to náhoda. Obě dvě jsou totiž dost agresivní, a vůči jiným drobným pěvcům se na krmítku poměrně nemilosrdně prosazují. Když přiletí na krmítko, ostatní menší a neprůbojné druhy odtud vyženou. V lepším případě jim nechají jen zbytky z hostiny, kterou jste uchystali pro všechny. Hlavním příjemcem toho humanitárního balíčku potravinové pomoci jsou tedy tyto dva druhy, které ale nepatří k nijak zvlášť nepočetným, ohroženým nedostatkem jídla nebo vzácným druhům. Koňader a modřinek není málo. A kvůli tomu, že nemají o potravu v zimě nouzi, jich bude další sezónu ještě víc. Jak to? S příchodem jara začne mezi ptactvem velký konkurenční boj – o hnízdní dutiny, o potravu pro mladá ptáčata – a sýkory koňadry a modřinky do tohoto zápolení nastoupí se značným zvýhodněním. V zimě nikterak nestrádaly, neubylo jich a jsou ve formě. Když se pak z Afriky vrátí například lejsek černohlavý, nemá moc velkou šanci se mezi „posílenými“ sýkorami prosadit. Odrazí se to na jeho hnízdním úspěchu. Tedy spíše neúspěchu. Výsledkem bude, že do další sezóny bude o něco méně lejsků černohlavých. A o něco více sýkor koňader a modřinek. Které, v další sezóně, opět o něco úspěšněji opanují krmítka a tím posílí samy sebe. Tak to ostatně dokreslují i čísla z Anglie. Za posledních čtyřicet let se populace modřinek zvýšila o třiadvacet procent a o sedmasedmdesát procent vzhůru poskočily koňadry. Přičemž biti na tom jsou specialisté, jako „neprůbojná“ sýkora lužní (pokles o 96 procent) anebo již zmíněný lejsek černohlavý (pokles o 56 procent). Krmítky zkrátka „neprospíváme“ všem ptačím druhům stejně. Zkratkovitě řečeno, krmítky vstupujeme do přírodního výběru, kde se životem platí cena za migraci do teplých krajů i za rozhodnutí setrvat celoročně na jednom místě, a zvýhodňujeme jen jednu z těch strategií. Navíc jen pro hrstku vyvolených. Tím Jack Baddams tu sestavu silných argumentů proti krmítkům uzavírá.

Nakrmte je svou zahradou, ne zrním

Poslední slovo tím ale neřekl a nekončí v negativním duchu. Zastavit zavedenou praxi krmítek totiž neznamená přestat pomáhat zimujícím ptákům. Chce jen, aby se upustilo od „všeobecného“ přisypávání krmiva (dovezeného častokrát z opačného konce světa) do plastových krmítek rozvěšených na všech stromech v zahradě (krmítek, přispívajících k šíření chorob). A místo toho se myšlenka pomoci ptactvu transformovala v užitečnější formát. Model, kdy se tím pomyslným „krmítkem“ stane třeba celá vaše zahrada. Která nebude sloužit jako bodový fast-food, ale spíše ucelený potravní ekosystém, který zimujícím ptákům nabídne vše potřebné v přirozené formě. Od bobulových keřů přes ponechané od-plozené květy se semínky, s přirozenými zdroji potravy. Jak píše Baddams: „Pěstujte rostliny, které produkují semena pro ptáky. Rostliny jako slunečnice, chrpy a šípky jsou skvělé. Opylovači vám také poděkují a vy získáte krásné květiny k pohledání. Vysaďte původní živé ploty, keře a stromy, které produkují ovoce, bobule, ořechy a semena pro ptáky. Jsou také domovem pro hromady hmyzu a místem, kde si staví hnízda.“ Má to něco do sebe. Co kdybychom jen zlomek peněz, energie a času, které věnujeme krmení ptáků, vynaložili na to, abychom naše zahrady učinili šetrnějšími? Pomoc ptákům by totiž neměla začínat otázkou „jaké krmítko pro ptáky si mám koupit“, ale „jaký původní keř mám zasadit“ nebo „jaké květiny mám pěstovat“. A co na to čeští ornitologové? Pro ně poznámky pana Baddamse nové nejsou. Uvědomují si též, že krmítka jsou úplně magická pro pozorování ptáků, vytváření niterného vztahu zejména dětí k přírodě a super jsou třeba pro výzkum. Ale určitě nepředstavují něco, jako skutečnou pomoc přírodě. Zdroj: https://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/krmitka-jako-past-kontroverzni-vyzva-jacka-baddamse-rozdeluje-milovniky-ptakuvíce …

Ano, i v zimě můžeme sbírat plevel na jídlo, a sběr může být někdy i bohatší než když je třeba suché září. Chce to dobře si prohlédnout rostlinku nazývanou ptačinec žabinec a najít místo, kde se jí dobře daří. Ptačinec se v zimě skrývá pod spadaným listím podél lesních cest, na okrajích lesa a na paloucích pod jehličnatými stromy. Právě pod jehličnany se nám bude také nejlépe sbírat, protože ho listí nezakrývá a i v zimě vytváří leckde souvislé porosty, někdy úplné "plantáže". Ptačinec je velmi odolný proti chladnému počasí, a i když v noci mrzne, moc mu to nevadí. Stačí, když se přes den teplota vyhoupne nad nulu, a nebo na něj svítí sluníčko. Tento plevel se vždy ochotně dostane do dobré kondice, ve které se dobře sbírá a dá se konzumovat. Doma je nutné plevel pořádně přebrat a vyházet nepěkné rostlinky nebo jejich části, jehličí a jiné přírodniny. Plevel propláchneme studenou vodou, a podle svého zvyku použijeme. Já osobně si plevel tepelně upravuji, dávám jej do jídla asi minutu až dvě před koncem restování nebo varu, řada lidí jí plevel syrový. Kromě ptačince se v zimě dají dobře sbírat i lístky jahodníku, hůře se otrhává jitrocel a sedmikrásky.

Hluchavka nachová

Hluchavka nachová je nám k dispozici rovněž jak během zimy, tak i brzy na jaře. Roste takřka všude, stačí se jen pořádně podívat. Často ji najdeme jednotlivě růst mezi porosty ptačince. V zimě a začátkem jara je zatím jen pár centimetrů vysoká, ale rostlinky jsou dostatečně rozložité a pěkně se trhají. Trháme jen horní část rostlinek, která je dostatečně šťavnatá.více …

Pokud si nekupujete každou sezonu nové boty, musíte se o ty své starat tak, aby vám dlouho vydržely. Na podzim začíná více pršet, takže musíme především ošetřit povrch bot, aby do nich nezatékala voda.

 

 

 

 

 Co je impregnace

Impregnace je napouštění ochranných látek do materiálu, má předcházet jeho poškození způsobené různými vlivy, jako vlhkostí, plísněmi, znečištěním. V zimě na boty působí déšť, sníh, ale třeba i sůl a další posypové látky. 

Reklama:

„Pokud jde o koženou obuv, je potřeba vyhýbat se při péči chemickým prostředkům,” doporučuje zástupce obchodu se značkovou obuví na Novinky.cz. 

 

V běžných obchodech s obuví vám nabídnou, že vám boty za příplatek rovnou naimpregnují. Používané chemické spreje, které si můžete koupit i domů, mohou ale dráždit dýchací cesty. Navíc se tyto škodlivé látky dostávají zpět do přírody, stejně jako např. prací prostředky. Máme ovšem i jinou volbu, která nepoškozuje životní prostředí - můžeme zvolit přírodní prostředky pro impregnaci. 

 

 

Ekologické impregnační prostředky

Dobrou zprávou je, že již existují výrobky k impregnaci, které jsou na přírodní bázi. Nabízí a doporučují je převážně prodejci outdoorové obuvi nebo kvalitních kožených bot. Např. německá firma Fibertec vyrábí vosk na boty Shoe Wax Eco, který je založen na vodní bázi, v jeho složení se neobjevuje žádný škodlivý fluorocarbon. Všechny produkty a látky ve výrobku obsažené jsou kompletně biologicky odbouratelné a jsou vyráběny s důrazem na minimální uhlíkovou stopu.
Také výrobky anglické firmy Granger´s, např. G-Wax splňují standard bluesign® a garantují tak plnění přísných kritérií na šetrnost k životnímu prostředí, odbouratelnost či toxicitu. Za takové kvalitní výrobky si ovšem trochu připlatíme a nemusí být dostupné všude a všem.

Tudíž se nám nabízí levnější a jednodušší řešení - staré  osvědčené zkušenosti a rady našich babiček. 

 

Co vše tedy můžeme použít, když u sebe nemáme zakoupený přípravek? 

Podle Hobby instory.cz.

• Sádlo - tukem ze zvířecích kůží si natíraly lidé boty odjakživa a lze jej použít  s úspěchem i dnes. Ideální je vepřové sádlo bez soli.

• Vazelína - univerzální mast či mazadlo na všechno. Odpuzuje vodu, dá se lehce sehnat za dobrou cenu, je bezbarvá, bez vůně, její použití je jednoduché.

• Indulona - nejběžnější krém na ruce obsahuje vazelínu, lanolin, parafín a přírodní vonné silice. A protože výrobce tradičního krému uvádí, že Indulona má unikátní složení, které poskytuje všestrannou péči, zabraňuje vysušování, do hloubky vyživuje, chrání před vnějšími vlivy a dodává hebkost, můžeme ji použít i pro kožené boty. V poslední době však obsahuje Indulona více vody, proto bude dobré aplikovat na boty více vrstev. 

• Lanolin -  pochází od ovce domácí. Chemicky je lanolin příbuzný s voskem, lze jej použít jako mast na kůži nebo jako vosk na ochranu proti vodě; též se využívá jako surovina při výrobě krémů na boty. Vodovzdorné vlastnosti lanolinu chrání ovce proti promočení jejich vlny. 

• Včelí vosk - na ošetření kožených bot je včelí vosk skvělým balzámem, který obuv spolehlivě ochrání od vody, sněhu a bláta. Navíc u bot oživuje odstín, zvýrazňuje strukturu, kůži změkčuje a navíc krásně voní.

 

Pokud se péči o boty chcete věnovat trochu více, můžete si vyrobit vlastní krémy z přírodních surovin.

 

Několik takových receptů najdeme např. na iReceptář.cz. Pro inspiraci uveďme příklad podomácku vyrobeného univerzálního krému na boty.

Budeme potřebovat:

150 g vazelíny

10 g vosku

10 ml vody

5 g mýdlového prášku

Vazelínu a vosk necháme rozpustit ve vodní lázni. Vodu uvedeme do varu a přidáme společně s mýdlovým práškem k čisticí směsi. Mícháme, dokud hmota není hladká. Pak necháme vychladnout.

Jak často impregnovat?

Prodejce kvalitních kožených bot upozorňuje, že impregnační nástřik není trvalý a musí se čas od času zopakovat. To sami poznáte, když kapky vody po botách nestékají a vpíjí se, je načase zopakovat proces impregnování. Platí, že čím častěji boty nosíte, tím častěji impregnujte. Preventivně nanášejte impregnaci alespoň jednou ročně. 

 

Foto: Pixabay

více …

Jahodník obecný, tedy mladé lístky jahodníku, můžeme trhat v podstatě celoročně, během podzimu a zimy stačí, kdž neleží sníh a přes den nemrzne. Pěkná místečka má pod jehličnatými stromy nebo aspoň v jejich blízkosti  

Jako jedlý plevel trháme jen lístky těsně po rozvití, když jsou ještě trochu semknuté k sobě a mají teprve světleji zelenou barvu. Plně rozvité listy nám mohou udělat "problém v puse" a chutnat jako kus papíru. Ale po krátkém povačení nebo orestování se dají také.

Jahodník obecný najdeme téměř všude poblíž lesa. Má v sobě ale i třísloviny, takže bychom to s jahodníkem neměli přehánět, pokud trpíme na zácpu. Jinak nám z něj nic nehrozí a je vhodný i pro dlouhodobé požívání. Podle Herbáře Jiřího Janči a Josefa Zentricha obsahují listy jahodníku flavonoidy, třísloviny, vitamín C, silici, draslík a další látky, nejvíce léčivých látek je údajně obsaženo hned zrána kolem sedmé hodiny. Jahodník je močopudný a působí i při infekčních průjmech, i když jen mírně. Při použití proti průjmu je vhodnější tepelná úprava, například dvě minuty před koncem varu do polévky.

Další články tématu Jedlý plevel

více …

Možná právě přemýšlíte nad tou starou meruňkou nebo ořechem, který už neplodí a jeho padající větve ohrožují okolí. Je lepší ho úplně pokácet nebo jen ořezat? Pokud máte rádi ptáky nebo brouky, udělejte to druhé. Torza stromů jsou totiž báječným životním prostředím pro řadu unikátních živočichů.

Nápadnou součástí krajiny jsou staré stromy. Najdeme je kolem silnic v podobě doprovodných alejí, v zahradách, sadech a parcích. Bohužel v blízkosti lidských sídel vzrostlé stromy postupně ubývají a jsou nahrazovány exotickými jehličnany nebo moderními kultivary listnáčů, anglickým trávníkem či okrasným záhonem bez dřevin. Týká se to zejména přestárlých ovocných stromů, jako jsou ořešáky, hrušně, třešně, nebo jabloně. Vysokokmenné odrůdy člověk nahrazuje raději praktičtějšími tvary nízkého vzrůstu, které na pozemku nezabírají tolik místa, opadá z nich méně listí a ke sběru plodů není potřeba žebřík.

Je to velká škoda, protože letitý stromový velikán má vysokou estetickou hodnotu a může hrát důležitou roli i jako domov specializovaných tvorů. V dutinách starých stromů nacházejí podmínky ke hnízdění ptáci, jako například krutihlav obecný nebo pro Znojmo a okolí typický strakapoud jižní. Pod starými ovocnými dřevinami nás může zjara překvapit náš největší motýl, martináč hrušňový. Na kmeni dubů můžeme být svědky soubojů samečků roháče obecného. Téměř v každé zahradě se vzrostlejšími stromy najdeme tesaříka bukového. Pokud je kmen vykotlán a je uvnitř vhodný trouch, vyvíjí se v něm larvy zlatohlávků, zdobenců nebo vzácných kovaříků.

Čas od času nastane situace, kdy začne, například kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu, starý strom ohrožovat své okolí. Většina lidí problém řeší pokácením dřeviny. Pokud to ale dané místo alespoň trochu dovoluje, je vhodné se kácení vyhnout a provést jen asanační opatření k zajištění bezpečného stavu.

Nabízí se několik možností. Někdy stačí provedení zdravotního řezu, který spočívá v odborném ořezu vybraných větví zkušeným arboristou tak, aby byl zajištěn co nejlepší zdravotní stav, vitalita a provozní bezpečnost dřeviny. U silně proschlých nebo zcela odumřelých stromů je někdy nutné provést radikální ořez až na bezpečné torzo. Takto byl v uplynulých týdnech ošetřen například dub rostoucí na okraji zahrádek na Kraví hoře v Podyjí.

Dub poslední roky strádal, až patrně následkem loňského sucha téměř úplně odumřel. Ořezaný strom s ponechaným kmenem a pahýly kosterních větví může na svém místě, hned vedle turistické stezky, zůstat řadu let, aniž by někoho ohrožoval. Větve byly záměrně ořezány tak, že vypadají, jako by se odlomily vichrem. V krajním případě, při nutném kácení stromu, je vhodné ponechat alespoň co nejvyšší pařez dřeviny. Ten pak slouží dlouhou dobu jako líhniště roháčů, zlatohlávků a dalších zajímavých brouků. Pokud se obáváte, že bude pařez nebo ořezané torzo hyzdit své okolí, můžete je dle vlastní fantazie zamaskovat například popínavými rostlinami nebo truhlíky s květinami.

Až budete na zahradě obnovovat stromy, nezapomeňte přitom na tradiční v místě pěstované druhy a nebojte se například starých odrůd ovocných dřevin.

Robert Stejskal je referent pro přírodovědný management lesních a nelesních ekosystémů, entomolog

Zdroj: https://www.nppodyji.cz/pokacet-nebo-jen-orezat-torza-stromu-jsou-unikatni-mista-pro

Další info viz senescentní stromy

více …

Voda ze studny nebo vrtu, která má sloužit jako pitná voda, nesmí obsahovat škodlivé bakterie nebo vyšší obsah železa či dusičnanů. Když obsahuje škodliviny, použijeme kvalitní filtraci. Abychom zachovali biogenní hodnotu vody a její přirozenou mineralizaci.

Zákal, železitá voda

Většinou se používá některá filtrační sestava, která má dvě nebo tři filtrační nádoby za sebou. V první nádobě je 50 mikronová vložka, následují vložky podle toho, jaký máme s vodou problém. Nejčastěji to bývá železitá voda, takže můžeme vybrat sestavu filtrů na železitou vodu. Ta se dává co nejdál od studny, aby fungovala co nejlépe.

Tvrdá voda

Na tvrdou vodu se za filtry zařadí permanentní magnet nebo iontový polarizátor. Oba jsou bezúdržbové, nepotřebují elektřinu. Polarizátor funguje i u vody s vyšší vodivostí, kde selhávají permanentní magnety.

Bakterie

Máme-li ve vodě bakterie, můžeme místo chlorace dát na hlavní přívod vody UV lampu nebo do kuchyně filtr na bakterie do kuchyně. Aby UV lampa nebo filtr na bakterie správně fungovaly, je třeba předřadit jemný předfiltr. Na chatě je často lepší vodu jen převařovat, UV lampa není vhodná (nesmí se vypínat z elektřiny).

Dusičnany

Častým problémem v České republice je také vyšší obsah dusičnanů ve vodě. Ten se dá řešit pomocí filtru na dusičnany. Dává se do kuchyně pod linku nebo pod dřez a musí mít vlastní kohoutek a výtok. Upravená voda bez dusičnanů se totiž používá jen na pití a  vaření.  

Co má obsahovat rozbor vody

Rozbor vody provede hygienická stanice, vodárna nebo jiná akreditovaná laboratoř. Měl by testovat bakterie, dusičnany, CHSKMn, konduktivitu (vodivost), pH, mangan, železo, vápník + hořčík, případně i arsen, dusitany, hořčík, chloridy, sírany, vápník a zákal. Provádějí se i širší rozbory, především na těžké kovy a další prvky. Hormony, antibiotika ani další léčiva a chemikálie se běžně netestují. Odběr vody provádí každý sám do nádob, které poskytne příslušná laboratoř.  více …