Zelenenoviny.cz

Letní vedra proměňují české zahrady takřka v bitevní pole. Na jedné straně stojí majitelé domů s rotačními sekačkami a hadicemi v ruce, na druhé neúprosná realita měnícího se klimatu. Touha po dokonale střiženém, sytě zeleném „anglickém“ trávníku se však v posledních letech stává ekologickým i ekonomickým anachronismem. To, co na první pohled vypadá jako upravená příroda, je ve skutečnosti sterilní zelená poušť. Pod nízko sekaným kobercem totiž doslova umírá půda. Přitom stačí tak málo – změnit přístup k sečení a nechat pod povrchem pracovat ty, kteří tam patří.

Živá půda jako základ fungující zahrady

Zatímco nadzemní část trávníku vnímáme esteticky, pro zadržování vody a zdraví krajiny je klíčové to, co se děje pod povrchem. „Aby půda fungovala, musí být živá,“ upozornila v dřívějším rozhovoru pro naše stránky půdní bioložka Hana Šantrůčková. Zdravá půda není inertní hmota, ale komplexní ekosystém tvořený půdním mikrobiomem. Miliardy bakterií a mikroskopických hub zde žijí v neustálé symbióze s kořeny rostlin. Bakterie rozkládají organickou hmotu na jednodušší živiny, které pak tráva dokáže vstřebat. Mykorhizní houby zase vytvářejí hustou síť podhoubí (mycelia), která se napojuje na kořenový systém rostlin a mnohonásobně zvětšuje plochu, ze které mohou čerpat vodu a stopové prvky. Když půda žije, dokáže efektivně hospodařit s vláhou. Intenzivně udržovaný anglický trávník, dotovaný syntetickými hnojivy a chemií, však tento mikrobiom spolehlivě likviduje a proměňuje zem v udusaný a mrtvý substrát.

Proč krátce sekaný trávník bleskově vysychá

Mechanismus je prostý a fyzikálně neúprosný. Jak uvádí Asociace soukromého zemědělství ČR čím je tráva kratší, tím méně ranní rosy dokáže zachytit. Rosa přitom představuje pravidelný a cenný zdroj mikrovláhy, která za normálních okolností stéká po stéblech přímo ke kořenům. Nízký střih (často na 2 až 3 centimetry) navíc obnažuje půdní povrch přímému slunečnímu záření. Teplota takto nekrytého povrchu dramaticky roste, což vede k okamžitému odparu i těch nejmenších zbytků vody. Rostliny v krátkém trávníku nemají dostatečnou listovou plochu na to, aby transpirací (odparem vody z listů) vytvářely chladivé mikroklima. Výsledkem je začarovaný kruh: trávník žloutne, schne, majitel zvyšuje dávky zálivky, voda se však na sluncem spečené a nepropustné půdě neudrží a bez užitku odtéká nebo se hned odpaří.

Architekti podzemí: Bez žížal to nepůjde

Klíčovým indikátorem zdraví zahradní půdy jsou žížaly. Ty plní v ekosystému roli nezastupitelných inženýrů. Tím, že se provrtávají zemí, vytvářejí vertikální kanálky, kterými do hlubších vrstev proniká vzduch a především dešťová voda. Půda se tak přirozeně kypří bez nutnosti mechanické vertikutace. Žížaly navíc neustále zatahují odumřelou organickou hmotu z povrchu pod zem, kde ji tráví a přeměňují na extrémně úrodný humus (koprolity) plný enzymů a prospěšných mikroorganismů. Na intenzivně sekaných zahradách, kde chybí organický odpad a půda je udusaná, však žížaly rázem ztrácejí potravu i životní prostor. Bez nich půda ztrácí svou pórovitost, nedokáže absorbovat přívalové srážky a stává se náchylnou k erozi.

Mulčování jako levný nástroj pro zadržení vody

Jedním z nejjednodušších kroků, které může pro svou zahradu udělat každý, je změna techniky sečení. Namísto neustálého sbírání trávy do košů a jejího odvážení na skládky je mnohem efektivnější přejít na mulčování. Při mulčování se jemně nasekaná stébla trávy vracejí zpět do trávníkového porostu. Tato tenká vrstva biohmoty funguje jako dokonalá izolační peřina. Chrání půdu před slunečním úpalem, brání rychlému výparu vody a udržuje půdní povrch kyprý a vlhký. Rozkládající se mulč navíc slouží jako trvalé krmivo právě pro žížaly, bakterie a houby, čímž se do země přirozeně vracejí živiny (zejména dusík) bez nutnosti nákupu drahých průmyslových hnojiv.

Květnatá louka: Klimatizace, která nic nestojí

Zatímco nízko sekaný anglický trávník funguje v horkých letních dnech podobně jako betonová dlažba a okolí domu spíše přehřívá, obyčejná květnatá louka nabízí zcela opačný efekt. Vyšší a druhově pestrý porost dokáže efektivně ochlazovat své okolí. Podle dřívějšího článku spotřebuje trávník na výpar jednoho litru vody přibližně 0,7 kWh sluneční energie. Tato energie se díky tomu nepromění v teplo, ale spotřebuje se na změnu skupenství vody – louka tak funguje jako výkonná, zcela ekologická klimatizace. Bohatě strukturovaný luční porost s hlubšími kořeny navíc pumpuje vodu z hlubších vrstev zeminy a odpařuje ji do ovzduší mnohem déle než mělce kořenící monokultura anglického jílku. Český svaz ochránců přírody (ČSOP) v rámci svých programů na obnovu luk dlouhodobě upozorňuje, že louka není jen tráva, ale komplexní životní prostor. Dobře založená květnatá louka hostí mnohem více druhů hmyzu a opylovačů než běžný sekaný trávník.

Jak začít na vlastní zahradě?

Přechod od sterilního koberce k živé zahradě přitom nevyžaduje radikální kroky ani vysoké investice. Státní instituce i ochranářská sdružení doporučují začít postupně:

• Omezit frekvenci sečení. Namísto každotýdenního holení trávníku stačí sekat vybrané partie jen 2× až 3× do roka.

• Kolem domu, kde si hrají děti nebo vede chodník, nechte trávník kratší. Vzdálenější rohy zahrady ale proměňte v luční oázy, kde tráva vyroste a vykvete.

• Pokud už musíte sekat, nastavte sekačku na nejvyšší možnou polohu výšky střihu (ideálně nad 6–8 cm), aby půda zůstala skrytá ve stínu.

• Pokud zakládáte nový porost, sáhněte po regionální směsi - semenech květnatých luk s obsahem původních českých bylin a jetelovin.

Zelená revoluce na zahradě začíná tím, že jednoduše vypneme sekačku. Půda pod našima nohama nám za to poděkuje vyšší odolností, ušetřenou vodou a příjemnějším klimatem i v těch největších letních tropech. Autor: Jan Skala, Ekolistvíce …

Dešťová voda se dá velmi dobře využít na zalévání zahrady, splachování WC, sprchování i praní prádla, případně i na mytí nádobí. Odfiltrovat je třeba hlavně mechanické i biologické nečistoty ze střech a spláchnutý prach, který může obsahovat i pyly a pesticidy z polí. 

Čisté okapy a nádrž

Vždy na jaře očistíme střechu, vyčistíme okapy a vyčistíme nádrž na dešťovou vodu (někdo ji i luxuje). Čím dokonalejší bude tento jarní úklid, tím méně problémů nám pak dá vodu filtrovat. Také zkontrolujeme a opravíme mřížky na hrubé nečistoty v okapech.  

Klapky v okapu odkloní špinavou vodu

Pokud je to možné, používáme klapky na odsměrování vody mimo nádrž, a do nádrže směřujeme až vodu z většího deště. Pokud nebojujeme se suchem, tak slabé přeháňky i začátek většího deště odkloníme mimo nádrž. Tak ochráníme vodu před splachem prachu ze vzduchu a také nečistot ze střechy.

Filtry za nádrž na dešťovku

Na hlavní přívod vody do domu nebo chaty instalujeme filtr nebo sestavu filtrů na dešťovou vodu. První filtr by měl mít vypouštěcí ventil, aby údražba byla co nejjednodušší. Pouhým otočením ventilem se zpětným proplachem pročistí nerezová vložka. Na zalévání zahrady stačí filtr s jedním filtračním členem, když chceme zavést vodu do chaty nebo do domu, je lepší duo nebo trio sestava.

Filtr na bakterie

Na pití a vaření se u nás dešťovka nedoporučuje, i když v některých zemích, jako třeba v Austrálii, se i takto běžně používá. Pokud byste se rozhodli i takto dešťovou vodu používat, bylo by vhodné použít na hlavní přívod vody sestavu trio a do kuchyně filtr na bakterie. Před ten je třeba předřadit velmi jemný předfilt. Chlorace dešťovky není vhodná. Filtr na bakterie je vhodný i tehdy, když používáte dešťovku na mytí nádobí.  více …

Březen a počátek dubna jsou na jedlý plevel bohaté. Stačí jít na procházku a pořádně se dívat, například mladá kopřiva se snaží svojí barvou splynout s okolím. Ve velkém množství ale můžeme sbírat například bršlici, ale také pampelišku nebo hluchavku. U kopřivy i hluchavky trháme jen mladé nebo vrcholové části. 

Bršlice kozí noha

Bršlice kozí noha je snad nejvděčnějším plevelem nejen počátku jara, ale i celé zelené sezóny. Po počátečním ochutnávání se může požívat ve velkém množství, a kromě toho se velmi dobře sklízí, je to totiž neúnavný plevel. Jen ale do té doby, než jej začneme pojídat a někdy jej zcela sklidíme.

Kopřiva

Kopřiva začne vylézat ze země, jakmile mrazy po zimě poleví. V tuto dobu ještě není jasně zelená, ale temně zelená až do karmínova, a zatím jen pár centimetrů vysoká. Jednotlivé rostlinky jsou ale dostatečně rozložité a sklízejí se dobře, pokud někomu nevadí požahání. Trháme celé konce rostlin, což v tuto dobu znamená, že je bereme skoro celé. Zpočátku to ale s jejich pojídáním nepřežeňme, u někoho by se mohla projevit alergie.

Ptačinec žabinec

Ptačinec prostřední zvaný také žabinec se dá sklízet během celé zimy i brzy zjara. Tvoří více či méně rozsáhlé porosty na nejrůznějších místech, najdeme jej například ve smrkových hájcích mezi panelovými domy sídlišť, kde často tvoří souvislé pokryvy.  Sklízí se výborně po hrstech, někdy dá trochu práce odtrhat konce se zažloutlými lístky. Ptačinec je mnohdy dostupný i při souvislé sněhové pokrývce, protože pod smrky, kde rád roste, se sníh časti ani nedostane. Decimují jej až silnější mrazy, po jejichž skončení ale zase hned dorůstá.   Jedlý plevel  je výborný do polévky dvě minuty před koncem varu a nebo do jiného pokrmu, třeba k restované zelenině nebo pod maso, dvě až tři minuty před koncem tepelné úpravy. Předtím plevel přebereme od suchých přírodnin a nekvalitních částí, propláchneme, slejeme vodu a nařežeme nahrubo. Další jedlý plevel najdete v rubrice Jedlý plevel. Fota: Růžena Odehnalová, poslední foto Pixabay.comvíce …

Víte, co dělat s nepotřebným textilem z vaší domácnosti? Když ho hodíte do popelnice, dostane se na skládku. Pokud mu chcete prodloužit životnost recyklováním, použijte speciální kontejnery na textil. Kontejnery provozují firmy, zabývající se shromažďováním a zpracováním textilu. S městem nebo obcí se domluví na rozmístění kontejnerů na vhodných místech a zajišťují jejich provoz. Nejen, že je pravidelně vybírají, ale starají se také o údržbu a čistotu v jejich okolí. Barva sběrných nádob není všude stejná. Záleží to na sběrné firmě, jakou barvu nebo podobu má kontejner. Některé firmy totiž provozují i kontejnery mobilní. V každém případě nádobu poznáte, je označena nápisem „TEXTIL“ a návodem, co do kontejneru můžete házet a co tam naopak nepatří. Základním pravidlem je to, že oblečení má být suché, čisté a nejlépe zabalené do igelitového pytle. Většinou se sbírají i boty, ty by měly být spárované. Někdy se může vhazovat také domácí textil. Sesbíraný textil se nejprve třídí. Použitelné kusy oblečení firmy předávají (věnují) dál potřebným lidem, tedy charitě, případně jiným neziskovým organizacím a nadacím, jako jsou např. Klokánek, Naděje, Pomocné tlapky, Nadace naše dítě. Věci, které se již nosit a používat nedají, se dodávají za symbolickou cenu ke zpracování do třídíren, které jsou na recyklaci textilu dobře vybaveny. Vyrábí se z nich třeba čistící hadry a textilie pro automobilový, strojírenský a chemický průmysl.   Foto: pixabayvíce …

Nekrmte v zimě ptáky v krmítkách, nic dobrého z toho nevzejde. Nepřisypávejte jim do krmítek, respektive celý ten zhoubný nápad s krmítky byste měli v zájmu okolní přírody co nejdříve opustit. Krmítko totiž dobro ptákům nečiní, je spíš magnetem na problémy. Zní to zvláštně? Zajisté. Přitom tahle bojovně znějící zvolání nejsou českým ornitologům, našim odborníkům přes ptactvo, neznámá. Opustit od přikrmování v krmítkách však neznamená přestat zimujícím ptákům pomáhat. Do jisté míry s nimi i souzní, byť si to povětšinou nechávají sami pro sebe. A nejspíš kvůli tomu jejich mlčení celé tohle „kacířské“ téma až k našim krmítkářům přenesl příspěvek, který na sociálních sítích prezentoval Jack Baddams. Kdo že? Pro někoho překvapivě ochránce přírody, výzkumník a ornitolog ze staré dobré Anglie. Veřejně známá osobnost a přírodovědná celebrita, kterou neurazíte označením „ptákomilec“. A ten směrem k širokému publiku důrazně tvrdí: „Je načase přestat krmit ptáky.“ To jeho zkratkovitě tvrzení se dál šíří skrze sociální sítě jako požár vyprahlou savanou, zatímco na sebe nabaluje emoce i výpady, otázky a nepochopení. Zvlášť u těch, kteří nějaké to krmítko se zimním příkrmem pro drobné ptactvo obhospodařují. Téma rezonuje a pozornost si zaslouží i u nás, protože Česko se hrdě počítá k zemím, kde se v sezóně krmítka dají počítat na statisíce. Takže – proč panu Baddamsovi vadí krmítka? Proč mu to čeští ornitologové příliš nevyvrací? A proč bychom všichni možná měli přehodnotit náš postoj k ptačím krmítkům? Do startu začneme s tím, že Jack Baddams uvádí tři silné argumenty. Tím prvním je šíření chorob.

Smrtící past. Od nás pro ptáky

Na regionální mapě ptačího světa představují krmítka body, kde dochází k setkávání druhů ptáků, kteří by na sebe jinak příliš často nenarážely. A i zástupci jednoho druhu, kteří by jinak měli být docela volně rozmístěni v krajině, se u nich houfují. To, že ta shlukovitá distribuce působí nepřirozeně, uměle, je tou menší komplikací. Skutečným problémem se stane až tehdy, kdy se krmítko stane ohniskem nákazy. Například trichomonózy. Smrtelného parazitárního onemocnění, které postihuje trávicí trakt ptáků. Které způsobuje záněty jícnu a krku, což vede k neschopnosti polykat a následné smrti opeřenců hlady. Trichomonóza není žádnou novinkou. V Anglii s ní mají osobní zkušenosti už od roku 2005, kdy se parazitární onemocnění přeneslo z městských holubů na drobné pěvce. Právě skrze ty krmítka, které navštěvovali společně. Konkrétně v Anglii vyvolalo to onemocnění pokles populací zvonků zelených o 66 procent. Zhruba tři miliony jich pomřely, a druh do té doby hojný se dostal na seznam ohrožených živočichů. Tu samou trajektorii vymírání teď v Anglii podstupují pěnkavy. I těch už je o 40 procent méně, v důsledku onoho onemocnění. A jako „krmítková nemoc“ je trichomonóza dnes bohužel známá i u nás. to vina krmítek? Jednoznačně. Protože skrze ně došlo k vytvoření nepřirozeného mechanismu, který významně napomáhá šíření parazitárního onemocnění. Běžně by se totiž nestalo, že by se zdravý zvonek zelený a nemocný holub opakovaně setkávali na jednom a tom samém místě, a tím umožňovali přenos nemoci. Krmítkem jsme pro ně ale vytvořili neodolatelný maják, nevyčerpatelný zdroj potravy v krajině zimního hladu. Z širšího okolí, v němž by byli volně rozmístěni - a nejspíš by se nikdy nepotkali - jsme je přilákali na jedno a to samé místo. A pokud se to místo stane kontaminovaným, zamořeným, přispěje krmítko k masivnímu rozšíření onemocnění. Krmítko se v tomto podání stává smrtící pastí. Otráveným napajedlem v poušti. Léčkou, kterou jsme nastražili ptákům mi sami, a ještě jsme do ní kvůli zvýšení přitažlivosti nasypali ty největší dobroty.

Druhý argument pana Baddamse proti krmítkům?

Ten pramení z odpovědi na otázku, odkud se v krmítcích ty dobroty vlastně berou. S nechápavým pohledem se teď nejspíš obracíte k sáčku s krmným mixem. Odpovědí je množství a původ těch zrnin. V Anglii, kde je birdwatching chápán téměř jako národní sport a přikrmování ptáků jako povinnost, ročně utratí za krmné směsi v přepočtu 7 miliard korun. Na krmítcích v Anglii se prozobe 150 000 tun krmiva. Které musí být v režimu zemědělského hospodaření nějak vypěstováno. Ne pro obživu lidí, ale pro jakési „hobby“. S tím, že ty největší ptačí pochoutky, například slunečnicová semínka, se musí dovážet z pevninské Evropy. A výživné arašídy až z Asie a podlouhlá semínka mastňáku habešského z Afriky. Stačí si to přeložit do věty: „Musíme vypravit nákladní loď na opačný konec světa, abychom měli v zimě čím přikrmovat naše zimující ptactvo…“ a dojde vám, že to úplně v pořádku asi není.

Neférová konkurence není přírodní

Třetím argument pak útočí na domnělou užitečnost krmítek z docela jiné pozice. Tím, že krmítka fakticky nepřispívají k obohacení výživy všech druhů ptáků stejně. Přesněji řečeno, určitým druhům prospívají mnohem více, a jiným spíše vůbec. Těmi nejčastějšími druhy, s nimiž se na krmítku setkáte, jsou sýkorky. Například sýkora koňadra nebo sýkora modřinka. Není to náhoda. Obě dvě jsou totiž dost agresivní, a vůči jiným drobným pěvcům se na krmítku poměrně nemilosrdně prosazují. Když přiletí na krmítko, ostatní menší a neprůbojné druhy odtud vyženou. V lepším případě jim nechají jen zbytky z hostiny, kterou jste uchystali pro všechny. Hlavním příjemcem toho humanitárního balíčku potravinové pomoci jsou tedy tyto dva druhy, které ale nepatří k nijak zvlášť nepočetným, ohroženým nedostatkem jídla nebo vzácným druhům. Koňader a modřinek není málo. A kvůli tomu, že nemají o potravu v zimě nouzi, jich bude další sezónu ještě víc. Jak to? S příchodem jara začne mezi ptactvem velký konkurenční boj – o hnízdní dutiny, o potravu pro mladá ptáčata – a sýkory koňadry a modřinky do tohoto zápolení nastoupí se značným zvýhodněním. V zimě nikterak nestrádaly, neubylo jich a jsou ve formě. Když se pak z Afriky vrátí například lejsek černohlavý, nemá moc velkou šanci se mezi „posílenými“ sýkorami prosadit. Odrazí se to na jeho hnízdním úspěchu. Tedy spíše neúspěchu. Výsledkem bude, že do další sezóny bude o něco méně lejsků černohlavých. A o něco více sýkor koňader a modřinek. Které, v další sezóně, opět o něco úspěšněji opanují krmítka a tím posílí samy sebe. Tak to ostatně dokreslují i čísla z Anglie. Za posledních čtyřicet let se populace modřinek zvýšila o třiadvacet procent a o sedmasedmdesát procent vzhůru poskočily koňadry. Přičemž biti na tom jsou specialisté, jako „neprůbojná“ sýkora lužní (pokles o 96 procent) anebo již zmíněný lejsek černohlavý (pokles o 56 procent). Krmítky zkrátka „neprospíváme“ všem ptačím druhům stejně. Zkratkovitě řečeno, krmítky vstupujeme do přírodního výběru, kde se životem platí cena za migraci do teplých krajů i za rozhodnutí setrvat celoročně na jednom místě, a zvýhodňujeme jen jednu z těch strategií. Navíc jen pro hrstku vyvolených. Tím Jack Baddams tu sestavu silných argumentů proti krmítkům uzavírá.

Nakrmte je svou zahradou, ne zrním

Poslední slovo tím ale neřekl a nekončí v negativním duchu. Zastavit zavedenou praxi krmítek totiž neznamená přestat pomáhat zimujícím ptákům. Chce jen, aby se upustilo od „všeobecného“ přisypávání krmiva (dovezeného častokrát z opačného konce světa) do plastových krmítek rozvěšených na všech stromech v zahradě (krmítek, přispívajících k šíření chorob). A místo toho se myšlenka pomoci ptactvu transformovala v užitečnější formát. Model, kdy se tím pomyslným „krmítkem“ stane třeba celá vaše zahrada. Která nebude sloužit jako bodový fast-food, ale spíše ucelený potravní ekosystém, který zimujícím ptákům nabídne vše potřebné v přirozené formě. Od bobulových keřů přes ponechané od-plozené květy se semínky, s přirozenými zdroji potravy. Jak píše Baddams: „Pěstujte rostliny, které produkují semena pro ptáky. Rostliny jako slunečnice, chrpy a šípky jsou skvělé. Opylovači vám také poděkují a vy získáte krásné květiny k pohledání. Vysaďte původní živé ploty, keře a stromy, které produkují ovoce, bobule, ořechy a semena pro ptáky. Jsou také domovem pro hromady hmyzu a místem, kde si staví hnízda.“ Má to něco do sebe. Co kdybychom jen zlomek peněz, energie a času, které věnujeme krmení ptáků, vynaložili na to, abychom naše zahrady učinili šetrnějšími? Pomoc ptákům by totiž neměla začínat otázkou „jaké krmítko pro ptáky si mám koupit“, ale „jaký původní keř mám zasadit“ nebo „jaké květiny mám pěstovat“. A co na to čeští ornitologové? Pro ně poznámky pana Baddamse nové nejsou. Uvědomují si též, že krmítka jsou úplně magická pro pozorování ptáků, vytváření niterného vztahu zejména dětí k přírodě a super jsou třeba pro výzkum. Ale určitě nepředstavují něco, jako skutečnou pomoc přírodě. Zdroj: https://ekolist.cz/cz/zelena-domacnost/rady-a-navody/krmitka-jako-past-kontroverzni-vyzva-jacka-baddamse-rozdeluje-milovniky-ptakuvíce …

Ano, i v zimě můžeme sbírat plevel na jídlo, a sběr může být někdy i bohatší než když je třeba suché září. Chce to dobře si prohlédnout rostlinku nazývanou ptačinec žabinec a najít místo, kde se jí dobře daří. Ptačinec se v zimě skrývá pod spadaným listím podél lesních cest, na okrajích lesa a na paloucích pod jehličnatými stromy. Právě pod jehličnany se nám bude také nejlépe sbírat, protože ho listí nezakrývá a i v zimě vytváří leckde souvislé porosty, někdy úplné "plantáže". Ptačinec je velmi odolný proti chladnému počasí, a i když v noci mrzne, moc mu to nevadí. Stačí, když se přes den teplota vyhoupne nad nulu, a nebo na něj svítí sluníčko. Tento plevel se vždy ochotně dostane do dobré kondice, ve které se dobře sbírá a dá se konzumovat. Doma je nutné plevel pořádně přebrat a vyházet nepěkné rostlinky nebo jejich části, jehličí a jiné přírodniny. Plevel propláchneme studenou vodou, a podle svého zvyku použijeme. Já osobně si plevel tepelně upravuji, dávám jej do jídla asi minutu až dvě před koncem restování nebo varu, řada lidí jí plevel syrový. Kromě ptačince se v zimě dají dobře sbírat i lístky jahodníku, hůře se otrhává jitrocel a sedmikrásky.

Hluchavka nachová

Hluchavka nachová je nám k dispozici rovněž jak během zimy, tak i brzy na jaře. Roste takřka všude, stačí se jen pořádně podívat. Často ji najdeme jednotlivě růst mezi porosty ptačince. V zimě a začátkem jara je zatím jen pár centimetrů vysoká, ale rostlinky jsou dostatečně rozložité a pěkně se trhají. Trháme jen horní část rostlinek, která je dostatečně šťavnatá.více …