Zelenenoviny.cz

Když jsem se poprvé rozhodl vsadit na přírodní čističe v kuchyni, netušil jsem, že se z toho stane zábava a radost. Do té doby jsem používal standardní chemické prostředky z drogerie a vlastně mi to ani nepřipadalo divné. Jejich odér sice nebyl nic extra a taky jsem se občas bál, že zapomenu něco otřít a pak to sníme, ale měl jsem pocit, že je to zkrátka nutné zlo.

Začal jsem tedy přemýšlet, jak zajistit čistotu v kuchyni s pomocí úplně obyčejných věcí, které mám běžně ve spíži.

 

Přírodní čističe v mé v kuchyni teď kralují hlavně proto, že opravdu fungují. Je za tím trocha experimentování, ale vše je vlastně jednoduché a až neuvěřitelně levné a dostupné.

Pro zajištění perfektně čisté kuchyně potřebuji jen ocet, jedlou sodu, sůl, škrob a „puky“ z kávovaru. Jediná specialita je vlastně zahušťovadlo xanthan. Z nástrojů pak sadu mikrovláknových utěrek a klasické kuchyňské houbičky a pro případy nouze jeden plastový kartáč. A to je fakt všechno! Pojďte se s mými superhrdiny seznámit.

Superhrdina všedního dne - octový univerzální čistič

Octový čistič je naprostý základ kuchyňského úklidu. Míchám ho z klasického lihového octa, který je k mání za necelou dvaceti korunu litr. Nemám v kuchyni dlaždičky s bílými spárami, takže nemusím podléhat módě mnohokrát dražšího bílého octa. Ta trocha karamelového barviva, které běžný ocet obsahuje, mi prostě nevadí.

Aby čistič nestékal a lépe držel na povrchu, přidávám do něj trochu solamylu. Většinou vystačím s jednou či dvěma lžičkami, pečlivě ho rozmíchám v octu s vlažnou vodou. Tahle kombinace funguje jako parádní odmašťovač a zároveň si poradí i se zaschlými skvrnami.

Do půllitrového rozprašovače:

350 ml octa

150 ml vody

1-2 lžičky solamylu

Protřepat i důkladně zamíchat! Hotovo!

Octový čistič má v rozprašovači a musím počítat se dvěma věcmi. Zaprvé, tryska se může začít zanášet. Je to logické, protože solamyl neustále sedá ke dnu a může vytvořit špunt. Stačí ale lahev před použitím protřepat. No a když se tryska přeci jen ucpe, tak jí musím propláchnout.

Druhý problém je octový zápach. Sice po použití rychle zmizí, ale někomu může být i ta chvíle nepříjemná. Zápach octa se dá zmírnit několika kapkami esenciálního oleje, nebo lze nechat v octu pár dní louhovat slupky z citrusů či aromatickou bylinku (třeba mátu nebo rozmarýn). Existují i návody na míchání octa a kyseliny citronové, ale tahle kombinace mi přijde málo účinná.

Je něco na co se nehodí? Určitě není dobré jím čistit třeba mramorové desky, jemná ocelová sítka a hliníkové nádobí. Ty může svojí kyselostí poškodit.

Jedlá soda a sůl: silná dvojka pro domácí úklid

Jedlá soda je další superhrdina čistoty. Dokáže neutralizovat pachy, takže i trochu tlumí nelibou vůni octa, když s ní pracujete současně. Navíc je mírně abrazivní a chemicky reaguje s kyselinami, což jí dává schopnost uvolňovat připečeniny nebo zaschlé skvrny. Asi nejčastější trik je posypat znečištěný povrch jedlou sodou, lehce to zakápnout octovým čističem, počkat na šumivou reakci a pak setřít. Zašlá mastnota se tím často krásně rozpustí. Na hodně odolnou a zapomenutou špínu je možné vytvořit čistící pastu – sodu, sůl a trošku vody promíchat v misce do konzistence řidšího jogurtu.

Tuto pastu stačí nanést na odolnou připečeninu, nechat jí působit a pak vydrhnout houbičkou. A nebo jí ještě před drhnutím zastříknout octovým čističem a nechat proběhnout reakci.

Superhrdina, kterého je na kompost škoda - kávová sedlina jako jemné abrazivo

Něco, co mi zpočátku připadalo spíš jako kuriozita, se stalo mým dalším oblíbeným čističem: suchá kávová sedlina. Máme kávovar a ten produkuje tzv. „puky“ – ta slisovaná kolečka. Dříve končily v koši, později v bioodpadu a dnes mají konečně své využití. Nechávám je proschnout zbytkovým teplem po použití trouby. Suchou sedlinu pak schraňuji ve sklenici.

Nejraději jí používám na nerezové hrnce a pánve. Kávová sedlina je rozhodně jemnější než drátěnka, takže se nebojím škrábanců. Výhodou je i to, že sedlina pohlcuje pachy, takže nádobí pak nepřebírá žádné zvláštní aroma. Zašlé napečeniny pak pomůže uvolnit třeba chvíle působení octového čističe.

Ani kávová sedlina se nehodí úplně na všechno. Jestli se něco nevyplácí, je to čistit s ní třeba tukový filtr z digestoře nebo podobné složité povrchy s mnoha záhyby. Sedlina se z nich dostává hodně špatně.

Spiderman úklidu - gelový čistič pro svislé plochy a extra napečeniny

Univerzální octový čistič i přes lehké zahuštění solamylem z povrchů rychle stéká. Takže pro čištění urputné špíny na svislých nebo i šikmých površích je třeba povolat dalšího superhrdinu. Tím je zahušťovadlo xanthan. Ten se dá sehnat třeba v obchodech se zdravou výživou a je to vlastně jediná věc pro čištění kuchyně, kterou nekoupím v každé večerce.

Nahrazením solamylu špetkou xanthanu, vznikne hustá, lehce kluzká hmota – čistící gel. Ten samozřejmě nepatří do rozprašovače - nanáší se na čištěný povrch houbičkou. Jeho hlavní vlastností je, že tolik nestéká a ocet má více času se vypořádat s odolnou napečeninou.

Na čtvrtlitrovou lahvičku:

175 ml octa

75 ml vlažné vody

½ - 1 lžička xanthanu rozmíchaného ve lžíci vlažné vody na kašičku

Vše důkladně rozmíchat ruční metličkou a nechat chvíli odležet

Pokud je nějaká špína opravdu odolná, přidám trochu jedlé sody nebo kávové sedliny jako lehký „peeling“.

Je třeba podotknout, že gel může měnit konzistenci – pokud zřídne, postačí jej promíchat. Jeho trvanlivost je poměrně krátká, mám zkušenost, že vydrží spolehlivě 14 dní. Takže ho skladuji v lednici, což trvanlivost prodlouží a připravuji si ho po menších dávkách, abych ho stihl spotřebovat.

Spojenci v boji o čistotu - mikrovláknové utěrky a kuchyňské houbičky

Nejspolehlivějším parťákem mých čističů v boji proti špíně jsou mikrovláknové utěrky. Ty neškrábou citlivé povrchy a nezanechávají po sobě chloupky ani šmouhy. Dají se dobře prát a mnohokrát znovu použít, takže nevytvářím zbytečný odpad.

Kuchyňské houbičky pak kupuji ty obyčejné, s jednou hrubší stranou a jednou jemnější. Hrubší část se hodí při odstraňování odolných nánosů, jemná strana zase při setření tekutiny či při práci s citlivějšími materiály, jako je nerez nebo sklo varné desky. Zde po mě nějaký odpad zůstane, ale opravdu ho není mnoho – přinejmenším ve srovnání s dříve hojně používanými jednorázovými ubrousky.

Zdroj: Ekolist

více …

Dešťová voda se dá velmi dobře využít na zalévání zahrady, splachování WC, sprchování i praní prádla, případně i na mytí nádobí. Odfiltrovat je třeba hlavně mechanické i biologické nečistoty ze střech a spláchnutý prach, který může obsahovat i pyly a pesticidy z polí. 

 

Čisté okapy a nádrž

Vždy na jaře očistíme střechu, vyčistíme okapy a vyčistíme nádrž na dešťovou vodu (někdo ji i luxuje). Čím dokonalejší bude tento jarní úklid, tím méně problémů nám pak dá vodu filtrovat. Také zkontrolujeme a opravíme mřížky na hrubé nečistoty v okapech.

 

Klapky v okapu odkloní špinavou vodu

Pokud je to možné, používáme klapky na odsměrování vody mimo nádrž, a do nádrže směřujeme až vodu z většího deště. Pokud nebojujeme se suchem, tak slabé přeháňky i začátek většího deště odkloníme mimo nádrž. Tak ochráníme vodu před splachem prachu ze vzduchu a také nečistot ze střechy.    

 

Filtry za nádrž na dešťovku

Na hlavní přívod vody do domu nebo chaty instalujeme filtr nebo sestavu filtrů na dešťovou vodu. První filtr by měl mít vypouštěcí ventil, aby údražba byla co nejjednodušší. Pouhým otočením ventilem se zpětným proplachem pročistí nerezová vložka. 

Na zalévání zahrady stačí filtr s jedním filtračním členem, když chceme zavést vodu do chaty nebo do domu, je lepší duo nebo trio sestava.

 

Filtr na bakterie

Na pití a vaření se u nás dešťovka nedoporučuje, i když v některých zemích, jako třeba v Austrálii, se i takto běžně používá. Pokud byste se rozhodli i takto dešťovou vodu používat, bylo by vhodné použít na hlavní přívod vody sestavu trio a do kuchyně filtr na bakterie. Před ten je třeba předřadit velmi jemný předfilt. Chlorace dešťovky není vhodná. 

Filtr na bakterie je vhodný i tehdy, když používáte dešťovku na mytí nádobí.

 

více …

Osobně jsem velmi líný zahradník a na pletí plevele, na rozdíl od řady mých sousedů, obvykle nemám dost trpělivosti, času ani nervů. Svou lenost jsem si vždy omlouval oblíbeným citátem filosofa-zemědělce Masanobu Fukuoky (1913 – 2008), autora známé a podle některých průlomové knihy One Straw Revolution - „nezáleží na tom, co děláme, ale na tom, co neděláme.“

Tak jsem prostě na některých záhonech nedělal nic, pouze jsem je poházel kompostem a sem tam náhodnou směsí semen vysypaných na dně krabice, ve které svůj genetický poklad uchovávám. S překvapením jsem po čase zjistil, že záhony, kde se nepleje, jsou nejenže stále plné něčeho k jídlu, ale navíc méně vysychají, na pohled mají lepší texturu zeminy a hlavně – nestojí to žádnou práci.

Místo abychom s přírodními procesy stále dokola bojovali – odplevelovali v marné naději, že se plevely nevrátí – můžeme je využít ve vlastní prospěch a kráčet s nimi. Stojí to jen trochu myšlení a vyžaduje to pár botanických, zemědělských a zahrádkářských pouček. K čemu nám tedy mohou být plevely dobré?

Pleveli jsou indikátorem vyzrálosti vašeho ekosystému, v tomto případě zahrady. Pokud se vyskytují ve velké míře, znamená to, že naše zahrada je nevyzrálá – je to nestabilní, narušený systém, který se plevely snaží napravit. Pokud je naším zahradním cílem samoudržitelnost a stabilita, excesivní výskyt plevelů znamená, že pravděpodobně něco děláme špatně. Pravděpodobně to, že toho děláme zbytečně mnoho a zbytečně rychle.

Stejně jako všechny ostatní rostliny mají i plevely specifické nároky co se týče kyselosti půdy, její vlhkosti, kompaktnosti atd. Máte zahradu plnou pampelišek, jetele, jitrocele, bodláků a dalších rostlin s mohutnými, hlubokými kořeny? Asi máte málo úrodnou půdu. Rostou vám na záhonech pryšce, ptačinec, popenec, svlačec a další? Zřejmě není něco v pořádku s absorpční schopností půdy, je udusaná a nepropustná. Vidíte často přesličku? Ta miluje kyselou půdu. A chrpy zase zásaditou. Zkušený zahradník tak umí plevely a tím pádem i půdu číst jako knihu a podle plevelů volit také správné umístění plodin.

Kromě této funkce můžeme plevely využít i jako půdokryvné rostliny – to jim ostatně jde velmi dobře, aniž bychom se jich o to museli nějak zvlášť prosit, ale když se nám podaří, aby se plevel nevysemenil (o tom ještě níže), ušetříme si mnoho práce se zalíváním, okopáváním a neustálým odplevelováním malých rostlinek. Když k tomu navíc přidáme skutečnost, že řada plevelů jsou vlastně rostliny zcela neoprávněně kulinářsky opovrhované (během psaní tohoto textu se krmím salátem z lebedy a merlíku bílého; ostatní členové domácnosti, jako například králíci a slepice, řadu z nich oceňují jako pícninu, která navíc velmi rychle dorůstá) a že některé jsou dokonce zapomenuté, zdivočelé a o to umíněnější lahodné zeleniny (lebeda zahradní, šrucha neboli portulák, šťovík, někdo má za plevel i slunečnici topinambur) mohl by se jeden dokonce ptát, jaký má smysl vůbec na zahradě něco zasévat, když vlastně všechno roste samo a bez péče.

To, že je řada plevelů ve skutečnosti dosti chutná (pozor, neplatí to obecně) souvisí s poměrně překvapivým faktem, že zeleniny a jejich nemilovaní zahradní souputníci mají ve skutečnosti mnoho společného a dokonce se často jedná i o poměrně blízce příbuzné. Obojí jsou obvykle rychle rostoucí, dobře se množící rostliny přizpůsobené na život v hustých, druhově jednoduchých společenstvech (dokonce v monokulturách) narušených stanovišť, kterým jsme si zvykli říkat pole či záhony.

Avšak jen některé člověk začal uměle šlechtit, a tak zatímco některé laskavcovité plevely máme za lahodné a užitečné (řepa, mangold, špenát, quinoa či amarant), jiné, dosti podobné rostliny brutálními způsoby hubíme jako škůdce (merlíky, bytel či dokonce již zmíněnou zapomenutou zeleninu – lebedu zahradní i její příbuzné). A zatímco ředkve či brukev zelná (brukvovité rostliny), původně obyvatel vápencových narušených srázů, osídlila naše zahrady ve všech svých podobách od kapusty, přes zelí, kedlubny, květáky a brokolice až k růžičkové kapustě, její příbuzné, hořčici polní, lničku, kokošku pastuší tobolku či penízek hubíme. Podobně na jedné straně našich preferencí stojí miříkovité rostliny jako mrkev, petržel a celer a na druhé třeba bršlice.

Principem líného zahradničení je pochopitelně na zahradě pracovat co nejméně a nechat za nás pracovat přírodu. Jak plevely, tak i zeleniny mají obvykle obrovské množství semen (což nás nepřekvapí, když víme, že se obvykle jedná o příbuzné). A tak i zde můžeme využít jako inspiraci podivuhodného japonského filosofujícího zemědělce Fukuoku a… prostě nedělat nic, nebo aspoň skoro nic. Ty nejlepší jedince vaší zeleniny nechte vysemenit (tedy, pokuste se je nesníst, i kdyby vypadali sebelahodněji; ostatní bez milosti spořádejte).

Stovky až tisíce semen obohatí půdní semennou banku a semena vyklíčí a přežijí pouze a jedině na místech, kde se jim dobře daří a v době, která je proto optimální. „Plevely“ tak částečně nahradíte zeleninou. A pokud jste proti tradičním plevelům skutečně zaujatí, prostě postupně snižujte jejich podíl v semenné bance tím, že jednotlivé rostliny budete vytrhávat či lépe stříhat před vykvetením (zelenou hmotu můžete nechat ležet na místě jako mulč (pamatujete, plevely jsou plné živin!), zkompostovat je, nebo třeba rovnou sníst.

Pokud budete zvyšovat podíl vámi preferovaných plodin, a naopak snižovat podíl těch, které nemáte rádi (ano, tak si nakonec můžeme definovat plevely – rostliny, které nemáme rádi), postupně zjistíte, že vám roste víceméně to, co vám vyhovuje a zároveň že nechtěné rostliny mizí. Tenhle proces vyžaduje trpělivost a čas, někdy i roky (semena mohou v půdě zůstat aktivní velmi dlouho), ale tento přístup, kdy kráčíte s přírodou, nebojujete s ní a zároveň jí šetrně využíváte ve svůj prospěch, vás může odměnit pestrou, krásnou, a přitom produktivní zahradou. A navíc – čím méně toho na ní děláte, tím nakonec lépe!

zdroj: ekolist.cz

více …

Březen a počátek dubna jsou na jedlý plevel bohaté. Stačí jít na procházku a pořádně se dívat, například mladá kopřiva se snaží svojí barvou splynout s okolím. Ve velkém množství ale můžeme sbírat například bršlici, ale také pampelišku nebo hluchavku. U kopřivy i hluchavky trháme jen mladé nebo vrcholové části. 

Bršlice kozí noha

Bršlice kozí noha je snad nejvděčnějším plevelem nejen počátku jara, ale i celé zelené sezóny. Po počátečním ochutnávání se může požívat ve velkém množství, a kromě toho se velmi dobře sklízí, je to totiž neúnavný plevel. Jen ale do té doby, než jej začneme pojídat a někdy jej zcela sklidíme.

Kopřiva

Kopřiva začne vylézat ze země, jakmile mrazy po zimě poleví. V tuto dobu ještě není jasně zelená, ale temně zelená až do karmínova, a zatím jen pár centimetrů vysoká. Jednotlivé rostlinky jsou ale dostatečně rozložité a sklízejí se dobře, pokud někomu nevadí požahání. Trháme celé konce rostlin, což v tuto dobu znamená, že je bereme skoro celé. Zpočátku to ale s jejich pojídáním nepřežeňme, u někoho by se mohla projevit alergie.

Ptačinec žabinec

Ptačinec prostřední zvaný také žabinec se dá sklízet během celé zimy i brzy zjara. Tvoří více či méně rozsáhlé porosty na nejrůznějších místech, najdeme jej například ve smrkových hájcích mezi panelovými domy sídlišť, kde často tvoří souvislé pokryvy.  Sklízí se výborně po hrstech, někdy dá trochu práce odtrhat konce se zažloutlými lístky. Ptačinec je mnohdy dostupný i při souvislé sněhové pokrývce, protože pod smrky, kde rád roste, se sníh časti ani nedostane. Decimují jej až silnější mrazy, po jejichž skončení ale zase hned dorůstá.  

 

Jedlý plevel  je výborný do polévky dvě minuty před koncem varu a nebo do jiného pokrmu, třeba k restované zelenině nebo pod maso, dvě až tři minuty před koncem tepelné úpravy. Předtím plevel přebereme od suchých přírodnin a nekvalitních částí, propláchneme, slejeme vodu a nařežeme nahrubo.

Další jedlý plevel najdete v rubrice Jedlý plevel.

Fota: Růžena Odehnalová, poslední foto Pixabay.com

více …

Ano, i v zimě můžeme sbírat plevel na jídlo, a sběr může být někdy i bohatší než když je třeba suché září. Chce to dobře si prohlédnout rostlinku nazývanou ptačinec žabinec a najít místo, kde se jí dobře daří. 

Ptačinec se v zimě skrývá pod spadaným listím podél lesních cest, na okrajích lesa a na paloucích pod jehličnatými stromy. Právě pod jehličnany se nám bude také nejlépe sbírat, protože ho listí nezakrývá a i v zimě vytváří leckde souvislé porosty, někdy úplné "plantáže".

Ptačinec je velmi odolný proti chladnému počasí, a i když v noci mrzne, moc mu to nevadí. Stačí, když se přes den teplota vyhoupne nad nulu, a nebo na něj svítí sluníčko. Tento plevel se vždy ochotně dostane do dobré kondice, ve které se dobře sbírá a dá se konzumovat.

Doma je nutné plevel pořádně přebrat a vyházet nepěkné rostlinky nebo jejich části, jehličí a jiné přírodniny. Plevel propláchneme studenou vodou, a podle svého zvyku použijeme. Já osobně si plevel tepelně upravuji, dávám jej do jídla asi minutu až dvě před koncem restování nebo varu, řada lidí jí plevel syrový.

Kromě ptačince se v zimě dají dobře sbírat i lístky jahodníku, hůře se otrhává jitrocel a sedmikrásky.

Hluchavka nachová

Hluchavka nachová je nám k dispozici rovněž jak během zimy, tak i brzy na jaře. Roste takřka všude, stačí se jen pořádně podívat. Často ji najdeme jednotlivě růst mezi porosty ptačince. V zimě a začátkem jara je zatím jen pár centimetrů vysoká, ale rostlinky jsou dostatečně rozložité a pěkně se trhají. Trháme jen horní část rostlinek, která je dostatečně šťavnatá. 

více …

Filtry na vodu do kuchyně by měly odstraňovat z pitné vody škodlivé sloučeniny chloru a další možné škodliviny, jako třeba pesticidy, těžké kovy, léčiva, hormony, a další. Prospěšné minerály by měly ve vodě zachovat. Dokážou to? Ano, ale jen některé.

 

Škodliviny ve vodě

V chlorované vodě se do různé míry vytvářejí sloučeniny chloru, nejznámější jsou škodlivé  trihalometany se špatnou rakovinotvornou pověstí. Další škodlivé látky, které by se mohly ve vodě nacházet a pravděpodobně se v ní v nějakém množství také nacházejí, jsou mikroplasty, pesticidy, těžké kovy, léčiva, hormony, a další zbytky chemikálií. 

 

Aktivní uhlí a pomalejší průtok

Všechny tyto škodliviny dokáže z vody odstraňovat kvalitní aktivní uhlí. Dělá to velmi efektivně, ale jen tehdy, když je voda dostatečně dlouho v kontaktu s uhlíkem.

Aby aktivní uhlí zachytilo škodliviny, musí voda téct filtrem pomalu. Pokud teče rychle, zachytí jen chlor, ale žádné škodliviny.   

 

Filtry s aktivním uhlím a pomalým průtokem

Největší objem aktivního uhlí má filtr Dionela FAM1.Pomalý průtok mají filtry třetího kohoutku Dionela FDN2 (1 litr/min), Dionela FAM1 (1,5 litru/min) a také filtrační konvice. U Dionel je navíc voda protlačována filtrem zespodu nahoru a kontaktní čas vody s aktivním uhlím je tak maximální, což je klíčové pro kvalitu filtrace. 

Další filtry třetího kohoutku, eSpring a Rainfresh s vložkou CF2, mají průtok minimálně 6 l/min, doba kontaktu vody s filtračním médiem je tedy nízká. Největší objem aktivního uhlí má filtr Dionela FAM1.

 

Zachovat prospěšné minerály

Filtry do kuchyně by kromě odstraňování škodlivin měly mít ještě další důležitou vlastnost, měly by zachovávat biologickou hodnotu vody a ponechávat ve vodě prospěšné minerály. Aktivní uhlí toto přesně umí a dělá. Přirozenou mineralizaci zachovávají filtry Dionela FAM1, Dionela FDN2, Dionela FAS4, eSpring, Rainfresh s vložkou CF2. Dále filtrační konvice Oasa s červenou a zelenou vložkou, Diona max FAM1, Diona max FDN2, Diona max FAS4.

Naproti tomu filtry, které snižují tvrdost vody, minerály nahrazují sodíkem. Hodí se proto jen na přípravu kávy a čaje a ne na soustavné pití i za studena. Týká se to většiny filtračních konvic (například Brita, Aquaphor, Oasa a Dionea s vložkou na tvrdost). Také Dionela FTK3 je na tvrdost a je vhodná na kávu a čaj.

Reverzní osmóza jsou kapitola sama pro sebe, má tak jemnou ultrafiltrační membránou, že odstraňuje i minerály a ty se pak musí do vody přidat.

 

více …