Zelenenoviny.cz

Když si chcete u svého rodinného domu postavit čistírnu odpadních vod, čeká vás návštěva vodoprávního úřadu s jeho přísnými předpisy. Jakmile čistírnu zprovozníte, jste za vodou: v praxi už nikdo už nebude kontrolovat, zda ji provozujete správně. Pokud nás zajímá kvalita vody v Česku, neměli bychom podle Michala Šperlinga, který se od roku 2008 věnuje výstavbě kořenových čistíren odpadních vod, nečištění odpadních vod dále přehlížet.

Jaká je u nás situace s domovními čistírnami odpadních vod?

Převládá tu technooptimistický přístup. Přesvědčení, že když člověk má technické zařízení, tak čištění funguje. Že stačí mít certifikovanou technologii a bude dobře.

A ono není?

Ne. Dneska musíte mít stohy papíru, abyste získal povolení k provozování domovní čistírny, ale jakmile ho máte, tak už se nemusíte o nic starat. Protože stát má nulovou vůli či schopnost ohlídat, co lidé vypouštějí ze svých domovních čistíren odpadních vod.

Čili podle vás se u nás provozují domovní čistírny odpadních vod, které moc nefungují?

Ano. A je to zásadní problém.

Já nevím, jaká systémová opatření by bylo vhodné přijmout. Ale cítím strašnou potřebu stát vyzvat k tomu, aby začal řešit nefunkční čistírny odpadních vod, aby se podíval na prokopnuté septiky, přepady z domů přímo do potoka.

Protože do prostředí se dostává spousta odpadních vod, které ne že jsou čištěny špatně, ale nejsou čištěny vůbec. A to nejen z individuálních zdrojů, kdy má někdo u domu prokopnutý septik nebo nefunkční čistírnu odpadních vod, ale i z celých vesnic, hotelů...

Jak je to možné? Lidé přeci mají domovní čistírnu, kterou úřad povolil…

Častý problém s domovními čistírnami odpadních vod je, že majitel žije v přesvědčení, že se o čistírnu není nutné nijak starat. Prostě se jednou zapne a ona jede.

Já jsem díky své profesi měl možnost vidět celou řadu domovních čistíren a opravdu velmi často jsem viděl zařízení, které odpadní vodu jen probublalo a promíchalo a poslalo dál do prostředí. A v takovém případě by byl mnohem lepší i obyčejný septik.

Podobné zkušenosti má i zástupce Povodí Ohře pan Ing. Zahrádka, který říká, že až 90 % menších čistíren je nefunkčních.

Co čistírna potřebuje za péči?

Ty dražší, lepší čistírny zvládnou, když se do nich člověk podívá jednou za měsíc a když jednou za čas přijede servisní technik, který čistírnu správně nastaví.

Horší čistírny potřebují péči skoro průběžnou. A dost často se stává, že i při běžném způsobu zatížení nemá čistírna šanci fungovat správně. Protože se o ni prostě nikdo nestará.

Jeden příklad za všechny. Nedávno se v hotelu v Bílých Karpatech konala odborná konference k čištění odpadních vod. A když se vyráželo na exkurzi, z legrace jsem řekl, abychom se šli podívat na čistírnu odpadních vod toho hotelu.

A byl to ukázkový příklad špatné praxe: čistírna jen bublala a všechno to pěkně promíchané znečištění z ní šlo dál. Za akumulační nádrží byl zásak, který byl ucpaný. Normálně tam na povrch vyvěrala nečištěná voda a odtékala někam do chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat.

To není extrémní, výjimečný příklad. To je běžná praxe. Standard. (Než mít neudržovanou domovní čistírnu, to je lepší dobře provozovaný septik.)

Ale když si člověk pročte nějaké články a weby k čistírnám odpadních vod, tak se dost často dočte, že stačí jen nějaká lehká údržba, vyčistit koš a čas od času nasypat enzym. Takže to takhle jednoduché není?

Jistě, můžou být domovní čistírny odpadních vod, které skoro nic nepotřebují, nějaké dražší, sofistikovanější modely. Nebo kořenové čistírny s vertikálními filtry.

Ale co vím já ze své vlastní zkušenosti, co vím od úředníků z vodoprávních úřadů, od lidí z Povodí, tak takových dobrých technologických čistíren bude – plácnu – deset procent. A zbytek je těch, které jsou kvůli nedostatku údržby vlastně plně nefunkční.

A abych byl úplně přesný, není to jen nedostatek údržby, ale také to, co lidé do čistírny odpadních vod posílají.

Jak to myslíte?

Když do domovní čistírny odpadních vod pošlete kýbl se Savem nebo když celý den perete, tak to spolehlivě zničí aktivační stupeň čištění. Vybijete v něm všechno živé.

A je také důležité říct, že Česko je unikátní tím, že se k malým zdrojům znečištění, třeba k domácnostem, doporučují především aktivační čistírny odpadních vod.

To je technologie, která není pro rodinný dům tak vhodná právě proto, že při běžném provozu je složité udržet funkční aktivační stupeň čištění. Vyžaduje to kázeň uživatele a průběžnou údržbu a kontrolu, kterou nechce a neumí běžný člověk dělat. V zahraničí musí mít každá takováto čistírna odborného provozovatele, který ručí za bezchybný provoz. Mimo to byl měly být povolovány jen aktivační čistírny, které prokáží, že jsou běžný provoz domácností schopné zvládat. Z aktivačních jsou to čistírny s automatizovaným provozem – čistírny typu SBR. Ale i ty potřebují údržbu a není možné je překrýt mulčovací kůrou a nechat je svému životu. Nebo čistírny kořenové s vertikálními pulzně skrápěnými filtry, které fungují stabilně a bez problému zvládají výkyvy zatížení. Ale i ty potřebují jednou za rok vyvézt kal, posekat rostliny a občas zkontrolovat funkčnost pohyblivých součástí.

Kontroluje u nás někdo kvalitu vypouštěné vyčištěné vody z domovních čistíren odpadních vod?

V podstatě ne. Pro legální provozování domovní čistírny odpadních vod postavené na ohlášení vám stačí jednou za dva roky revize. Takže jednou za dva roky přijede revizní technik, čistírnu nastaví a pak dva roky nic.

A nedělám si iluze o tom, že by nebyli revizní technici, kteří dají razítko na v podstatě nefunkční čistírnu. Navíc většina uživatelů ani žádného revizního technika nevolá.

A pokud má někdo domovní čistírnu na stavební povolení, měl by dvakrát ročně odebrat vzorky. Ale to lidi často nedělají.

Už několikrát jsem zažil, jak si někdo pochvaluje, že má domovní čistírnu odpadních vod už osm let a vůbec se o ni nemusí starat. A pár takových jsem viděl na vlastní oči. Byly plné kalu, který spolu s nevyčištěnou vodou odtékal někam pryč.

Stát sice říká, že by měly být revize a vzorky, ale fakticky nikdo nekontroluje, co z domovních čistíren odpadních vod teče ven. A revize ani rozbory nekontroluje.

To je pozoruhodné, vzhledem k tomu, jak složité někdy bývá získat povolení…

Přesně. To je úplně nesmyslné nastavení. Získat povolení je někdy skoro nemožné, požadavky vodoprávního úřadu jsou opravdu přísné. Je to taková noční můra stavebníků.

Ale jakmile povolení na domovní čistírnu odpadních vod získáte, máte vyhráno. Nikdo vás už nekontroluje a klidně můžete čistírnu odpadních vod vypnout a nechat odpadní vodu protékat pryč. Což je paradoxně v některých případech i lepší, protože pak čistírna funguje vlastně jako hodně drahý septik.

A podle vás by tedy stát měl zpřísnit dohled na majitele čistíren?

Stát by si měl hlavně připustit, že tenhle problém existuje. A měl by začít hledat řešení.

Je naprosto pokrytecké nastavit přísná pravidla, ale zavírat oči nad tím, že je nikdo nedodržuje.

A problém je to docela velký. Týká se totiž většiny domů, které nejsou připojeny na kanalizaci. Podle mého většina takových domů má čištění domovních odpadních vod vyřešeno čistě formálně, ale reálně nic nečistí.

Bude to naprostá většina rekreačních objektů, které mají aktivační čištění. A pak tu je stále spousta domů, které mají starou, netěsnící žumpu nebo prokopnutý septik.

Má to nějaké jednoduché řešení?

Jednoduché řešení to nemá.

Každopádně by bylo dobré dělat minimálně osvětu mezi provozovateli čistíren, že je třeba se o ně starat. A mít k nim dokumenty v pořádku. Tak jako lidé považují za samozřejmost, že auto musí mít technickou kontrolu, podobně by to mělo být i u čistíren.

Důslednější vyžadování kontroly by pomohlo i výrobcům, ti by dodávali kvalitnější a dražší čistírny a zajišťovali by k nim servis.

Co by se mělo změnit?

Stát by měl dbát na to, aby se povolovaly technologie, které mají u rodinných domů a rekreačních objektů smysl. Potíž je, že legislativa je u nás nastavena nešťastně a výrobcům stačí, když mají patřičný certifikát.

Asi je nutná osvěta u lidí, aby se o své čistírny starali. Aby věděli, že to není bezúdržbové zařízení.

A úřady by měly vyžadovat a kontrolovat minimálně to, co je v zákoně dané.

Kacířská otázka. Řeky a potoky mají ohromnou samočistící schopnost. Vadí, že se do nich vypouští nečištěné odpadní vody? Fakt to vadí?

Vadí. Vezměme si za příklad ten hotel v Bílých Karpatech. To je krajina, kde jsou nějaká společenstva, která tam žijí a která tam mají být a která jsou něčím cenná. Proto je to CHKO.

A vy do tohoto prostředí začnete dlouhodobě vypouštět znečištění, což jsou z pohledu přírody zpravidla živiny. A místo původních zajímavých rostlin tu najednou máme kopřivy. Znečištění způsobí lokální změnu prostředí.

A vadí to i všude jinde, protože nečištěná odpadní voda prostě kontaminuje povrchové a podzemní vody. Pak místo živých potoků máme stoky, místo dobré vody ve studních máme vodu plnou baktérií.

Jasně, vždycky jsme se zbavovali exkrementů do přírody. Ale když nebyly splachovací záchody, tak se exkrementy kompostovaly. Dneska je rozpustíme ve vodě a pošleme do potoka nebo do země, do podzemní vody.

A do podzemních vod se tak dostává spousta dusíku, spousta chemikálií a léčiv, spousta bakteriologického znečištění. A pokud to někde nečištěné vyvěrá, může to být zdroj nákazy.

A při zasakování blízko studní dojde k jejich kontaminaci. Půda sice má čistící schopnost, ale ne takovou, aby se do studní bakterie nedostaly.

To by možná mohla být cesta? Zájem o vlastní studnu?

Možná. Protože vodu z domovní čistírny odpadních vod typicky vypouštíte v místě, kde máte i studnu. A pokud máte čistírnu v pořádku a ona čistí, pak nehrozí, že budete mít ve studni bakterie.

A pokud máte studnu kontaminovanou bakteriemi, pak to nejčastěji bude kvůli tomu, že v okolí je někde prokopnutá žumpa nebo nefunkční čistírna. Taková studna může být kontaminovaná docela fest.

Má smysl napojit co nejvíc domů na kanalizaci? 

Určitě. O to se i Povodí a úřady snaží. Čištění na obecní čistírně je efektivnější, je lépe kontrolované, je tam odborný provozovatel a hlídá se kvalita vyčištění.

Ale někde je to finanční masakr. Vybudovat kanalizaci může být nad možnostmi řady obcí.

Obecně ale má smysl směřovat k centrálnímu systému čištění vody. Ale i u individuálního čištění je potřeba, aby stát měl mechanismy, jak lidi donutit, aby vodu čistili. Anebo aby jim povoloval technologie, které jsou na údržbu opravdu nenáročné.

Nebo aby za každou domovní čistírnou odpadních vod byla povinně akumulační nádrž, aby lidé viděli, co jejich čistírna produkuje za kvalitu vody. Protože když se to hned zasákne, tak nikdo nic nevidí. A dá se předpokládat, že když to bude mít člověk na očích, že se bude víc starat.

Nerad bych, aby z řečeného vyplynulo, že nemá cenu čistit vodu lokálně. Čistit, využívat a zasakovat je dobré v místě, kde se voda používá. Aby se vracela do země. Nejsem příznivcem projektů, kde jsou obce nuceny přečerpávat vodu kilometry daleko do větších čistíren. Je to často energeticky i finančně extrémně náročné.

Snažím se jen jen říct, že je třeba vodu čistit. A ze strany státu na to dohlížet a informovat lidi, že vypouštěním nečištěné vody tráví sami sebe.

A také podporovat technologie, které mají reálně schopnost vodu čistit bez neustálých zásahů uživatelů. To jsou v současnosti dražší elektronicky řízené domovní čistírny, většinou typu SBR, certifikované v CE třídě III nebo PZV, a moderní kořenové čistírny s vertikálními pulzně skrápěnými filtry. Ty jsou z hlediska provozu nejstabilnější a jsou schopné zvládat i velmi nárazový provoz hotelů a penzionů.

Jak máte vyřešené čištění odpadních vod vy sám u sebe?

Tak já mám velmi neobvyklé řešení. Mám rodinný dům v pražském vnitrobloku. Odpadní vodu mi čistí mokřadní čistírna, kterou mám na střeše domu. Vyčištěnou vodu používám na zalévání zahrady nebo na splachování záchodu.

Myslím, že by bylo dobré, kdyby se lidé naučili svou odpadní vodu čistit tak, aby ji mohli znovu používat. Z jednoho prostého důvodu. Je to voda, kterou stejně produkujeme. Splachujeme každý den, myjeme se, pereme. Této vody je vlastně dostatek a je škoda ji nevyužívat. Třeba místo splachování pitnou vodou můžete spláchnout vyčištěnou vodou. To přeci dává smysl.

Více viz Kořenovky.cz, zdroj: https://ekolist.cz

více …

Mokřadem rozumíme přechod mezi suchozemským a vodním ekosystémem, který má své specifické vlastnosti. Voda zde téměř neproudí ani nevysychá po celý rok nebo alespoň jeho větší část. Mokřadem rozumíme například močál, jezírko, rašeliniště, podmáčenou louku, ale i léta vypuštěný rybník nebo lom, ve kterých zbylo trochu vody. Mokřady významně ovlivňují vodní režim v krajině. Jsou přirozenou zásobárnou vody a specifickým prostředím pro různé druhy rostlin a živočichů. Jde o jeden z největších fondů genetické biodiverzity. Patří mezi biotopy s nejvyšší biologickou aktivitou, v tom se řadí hned za deštné pralesy a korálové útesy. Mokřady zadržují a postupně uvolňují mnohem více vody než jakékoliv uměle vytvořené vodní plochy. Například 10 m² mokřadů zadrží až 9 000 litrů vody.

Světový den mokřadů připomínají 2. února i Lesy České republiky. Kvůli zadržení vody v krajině a lese loni obnovily 420 tůní a mokřadů, zavodnily příkopy v lužních lesích v Podyjí a oživily desítky hektarů rašelinišť. Vše za 13,5 milionů korun v rámci vlastního programu Vracíme vodu lesu.

Tyto ryze přírodní vodní plochy doplňují soustavu technických staveb, které v našem programu budujeme. Suchu nezabrání, ale v krajině zlepší vodní režim. A o to jde, uvedl Josef Vojáček, generální ředitel Lesů ČR.

K největším loňským projektům patří první etapa obnovy rašeliniště u obce Hora Svatého Šebestiána v Krušných horách, kde vznikly stovky přehrážek a tůní. Druhá etapa je připravená.

Další rašeliniště podnik revitalizoval u Hrdlořez. "Přehradili jsme pět stávajících kanálů a vyhloubili tůně, což zlepšilo vodní režim na čtyřech a půl hektarech lesa", řekl Tomáš Hofmeister, vedoucí Odboru vodního hospodářství Lesů ČR. I tento projekt bude pokračovat.

Dalších 14 přehrážek vzniklo v síti odvodňovacích příkopů na Opavsku a s nimi na 75 metrech čtverečních i tůně.

V lužních lesích na jihu Moravy, které dlouhodobě vysychají, zase Lesy ČR obnovily zavodňovací příkopy, kterými do lesů přitéká voda z řeky Moravy.

Dvě tůně jsou nově také na Telčsku – jedna na 210 a druhá na 290 metrech čtverečních.

Lesní tůni obnovily Lesy ČR i na 260 metrech čtverečních na středočeském Kácovsku.

Dalším příkladem jsou tři tůně na 300 metrech čtverečních v lesích u Loučné nad Desnou.

V Libereckém kraji Lesy ČR loni vybudovaly nebo obnovily dokonce 19 tůní. "Zaměřili jsme se na revíry nejvíce postižené suchem. Za finanční podporu děkujeme Libereckému kraji", řekl Ludvík Řičář, krajský ředitel Lesů ČR z Liberce. Například na Frýdlantsku vzniklo 11 tůní a zahradily se meliorační kanály, takže voda nebude z oblasti rychle odtékat jako dosud. Podnik investuje do staveb vlastní prostředky a využívá i krajské a jiné dotace.

 

Redakčně upraveno

Zdroj: Lesy ČR

Zdroj foto: Pixabay

 

více …

Projekt "Cirkulární doprava v Brně" vyhrál v prestižní soutěži E.ON Energy Globe v kategorii Firma. Projekt prokázal, že biometan, vznikající v čističkách odpadních vod při zpracovávání kalů, se dá bez problémů používat jako pohonná hmota do autobusů na CNG, místo zemního plynu.

Iniciátorem projektu byl Institut Cirkulární Ekonomiky, inspiraci čerpal především z Finska a z Holandska. 

 

Bioplyn z čistírenských kalů jako ekologické palivo

Cílem bylo ukázat, že řešení pro efektivní využití bioodpadu existuje a spolehlivě funguje. Základní myšlenkou je zpracování biologicky rozložitelných odpadů města a získání biometanu, který je možné využít dál jako plnohodnotné biopalivo.

 

„Princip technologie spočívá v tom, že se pomocí bakterií vyrobí z prošlých potravin, zbytků jídel nebo z odpadní vody bioplyn, který se díky speciální technologii upraví na tzv. biometan, který je svými vlastnostmi identický se zemním plynem“ vysvětluje jeden z iniciátorů projektu Petr Novotný, projektový manažer INCIENu.

 

Jako zdroj pro výrobu bioplynu může sloužit široká škála biologicky rozložitelných materiálů – vše, co může být jednoduše rozloženo bakteriemi. Bioplyn je tak možné vyrobit i z prošlých potravin, exkrementů hospodářských zvířat nebo z cíleně pěstovaných plodin. „Paradoxem je, že bioodpad je velmi dostupná surovina, která se dnes většinou nijak nezpracovává a končí na skládkách nebo ve spalovnách, což považujeme za plýtvání cenným potenciálem. Podle nás je lepší k výrobě bioplynu použít primárně bioodpady, nikoliv cíleně pěstované plodiny“, dodává Petr Novotný. 

 

Dopravní podnik města Brna vyčlenil pro testování jeden autobus s pohonem na CNG, který po dobu testování plnil biometanem a provozoval na standardní lince. Společnost Brněnské vodárny a kanalizace poskytla pro testování bioplyn, který vzniká zpracováním čistírenských kalů a poskytla zázemí Čistírny odpadních vod v Modřicích pro umístění technologie a výdejního stojanu. Výzkumná společnost MemBrain bezplatně do projektu poskytla svoji jednotku na úpravu bioplynu na biometan a kompletně se postarala o technickou stránku věci.

 

Biometan je plnohodnotnou náhradou zemního plynu

„BioCNG autobus“ ujel na biometan téměř 5 000 km. Díky tomu, že biometan má identické složení jako zemní plyn, nebylo nutné stávající plynové autobusy nijak upravovat. Zkušební provoz trval 2 měsíce a byl vyhodnocen velmi pozitivně. Ukázalo se, že biometan je plnohodnotnou náhradou zemního plynu.

„Pilotní projekt v Brně měl za úkol především informovat veřejnost o tom, že existují cesty jak řešit městský biodpad. To se povedlo a nyní bychom rádi, aby v České republice začaly vznikat plnohodnotné projekty. Nejblíže tomu má nyní Praha, která má zájem realizovat ekologicky smysluplné projekty, např. výstavba městské odpadové bioplynové stanice s využitím biometanu k pohonu městských vozidel patří mezi hlavní priority v této oblasti. Byl bych rád, kdyby se připojila i další města,“ vysvětluje Petr Novotný.

 

Obecně v České republice existuje více než 500 bioplynových stanic, ale zatím jen 7 z nich zpracovává bioodpady. 

 

„Česká pole se každý rok pokryjí tisící hektary monokultur a přitom můžeme biopaliva budoucnosti vyrábět z odpadu.“, uzavírá Soňa Jonášová, ředitelka INCIENu.

 

Redakčně upraveno a zkráceno, celý článek viz Projekt cirkulární doprava v Brně vyhrál v prestižní soutěži e-on-energy-globe v kategorii firma

více …

Lesy hl.m.Prahy ve své záchranné stanici zvířat ročně ošetří stovky ptáků, které poškodil člověk v naivní snaze přilepšit jim dodáním krmiva. Někteří ptáci toto lidské "přilepšení" nepřežijí a hynou. Proto Lesy hl.m.Prahy vydávají upozornění na to, jak správně ptáky krmit.

více …

Je prý zapotřebí celosystémových změn, radikálních kroků, odříkání. Stojí totiž před námi úkol: zachránit budoucnost a nepromarnit přitom jedinou planetu, kde žijeme. Naším protivníkem jsou klimatické změny, a trochu nás trestá příroda, ke které jsme se posledních pár století chovali nehezky. Pomoci nám může rewilding a konina k obědu.

 

Receptů na ochranu přírody a krajiny je spousta. Liší se svými výsledky, rychlostí, s jakou jich dosahují a výší nákladů potřebných pro jejich realizaci a údržbu. Kritérií pro jejich hodnocení je samozřejmě spousta, ale v poměru cena/výkon si velmi dobře stojí metody tzv. rewildingu.

Volně přeloženo tedy znovuzdivočení, návrat krajiny do stavu divokého. Oproti jiným metodám, které více než malou měrou spoléhají na péči člověka (který rekultivuje, dosazuje, probírá, reguluje a směřuje) je „divočení“ zajímavé tím, jak málo si od lidí žádá.

Vlastně, je to příroda sama, která si designuje vlastní plán péče, koriguje stav vegetace a velikost populací. Lidé dodávají jen volný prostor, omezují rušivé vlivy a vlastně dodají jen startovní impuls.

Právě tahle povšechní absence lidského faktoru je zdrojem největších kontroverzí. Lidé prostě rádi něco řídí a mačkají čudlíky.

 

Dejme šanci inženýrům. Zvířecím
Při dobře nastaveném rewildingu toho ale není zapotřebí, a řízení, správa, je ponechána v režimu neviditelného autopilota – přírody.

 

Příklad? Řekněme, že chcete v nějakém lidmi neobydleném povodí nějaké říčky realizovat protipovodňová opatření, zvýšit současně retenci vody v krajině a druhovou pestrost lokalit.

 

A už asi v duchu přepočítáváte, kolik buldozerů a bagrů bude zapotřebí na vyhloubení nových meandrujících koryt, jakým způsobem budete sanovat jejich stabilitu. Už se vám ve skladu vrší kůly, pletiva a sazeničky cílových dřevin, bataliony ptačích budek.
Prostě ambiciózní projekt za miliony. Celé čety zelených brigádníků čekají na váš pokyn.

A najednou vám někdo řekne, že tohle všechno zastane jedna nebo dvě rodiny bobrů. Jak jako? Tak. Prostě.

 

Je třeba zdivočet Evropu

Pochopitelně, mohli bychom to dělat jinak. Sekačkami a střídavým kosením. Traktory. Pojížděním luk pásovými vozidly. Dosazovat cílové dřeviny a vyřezávat ty, které se nám zrovna nehodí. Někde v zázemí odchovávat cílové druhy hmyzu a ptáků, a pak je na tuhle zahrádku vypouštět, v naději, jestli se uchytí.

Dost náročná, pomalá a nákladná dřina, s ne úplně jistým výsledkem. Ale dal by se na to vypsat grant. Anebo tam prostě necháme celoročně žít divoké koně, kteří přirozeným způsobem celou rozsáhlou lokalitu regenerují do přírodního stavu.

My ale v současnosti nepotřebujeme upravit a přírodě přiblížit jen jednu lokalitu. Potřebovali bychom stejně dobře fungující řešení pro mnohem rozsáhlejší areál. Zhruba velikosti Evropy. Řešení, které nám pomůže víc než z jednoho problému. Něco jako celosystémovou změnu. A tady to začíná být trošku divoké.

 

Koně. Velká spousta koní

Potřebujeme totiž ideálně uchovat nějaký ne zrovna minimální standard kvality našeho života, chtěli bychom efektivně zareagovat na klimatické změny (snížit emise), pomáhat přírodě… a nezbláznit se z toho.

Šlo by to.

 

Teď jde jen o to ze širokého spektra možných řešení, receptů na ochranu přírody a krajiny vybrat ty, které se osvědčily.

 

Třeba zrovna rewilding a jeho divoké koně. A vyhnout se krátkozrakým vratkým řešením, které jsou spíš než fakty vypodložené emocemi.

 

Pokud to dosud bylo trochu divoké, teď to začne být divoké hodně. Chceme rušit chovy skotu? Prosím. Ale naše krajina potřebuje spásače, přírodní hnojiva a lidé potřebují živočišné bílkoviny. Takže … zrušme kravíny a vypusťme do naší krajiny zvířata, která dokáží to samé, jako krávy, ale s jejich plynatostí to není tak vážné.

 

Vypusťme do krajiny koně!

A začněme je jíst místo hovězího!

 

Místo prorostlého stejku pořádný flák koniny. Zbavíme se tím ekologické zátěže hospodářských chovů skotu, příznivě zdivočíme evropskou krajinu, zlepšíme svou klimatickou bilanci a přitom se neochudíme o kvalitní masité kalorie.

 

Stáda divokých koní z hlediska efektivity stála hned za tlustokožci. Takže se skutečně zdá výhodné nahradit naše krávy koňmi. Po všech stránkách, včetně té konzumní. Že je nápad švédských vědců, vyzývajících k rewildingu a nepřímo i k pojídání koní, do krajnosti drastický? Jděte.

 

To když na začátku července přišli švýcarští vědci s neméně šíleným a drastickým nápadem na vysazení bilionu stromů, to se vám líbilo, viďte?

Chápu, lidé prostě rádi něco řídí, kontrolují, regulují a mačkají čudlíky. Příroda je to stromečkově zelené. A teď by nám s transformací celoevropského zemědělství, posunu užívání krajiny směrem k přírodnímu stavu a produkovanými emisemi měli pomoci koně? A ani bychom nemuseli přestat jíst maso, jen bychom místo hovězího jedli koninu? Děsivé, rozumím.

Na druhé straně, místo hovězího koninu do každé rodiny? Maso ze zdravých a nepříliš starých zvířat se vzhledem i chutí velmi podobá hovězímu. Barvu má tmavě červenou, má hrubší svalová vlákna, chuť je díky vyššímu obsahu glykogenu mírně nasládlá. Nutriční hodnotou se téměř shoduje s hovězím, průměrně však má nižší obsah tuku. Je zdravější. Na konině si pochutnávají v celé Asii, na Sibiři, v Kazachstánu a Mongolsku, Mexiku, Austrálii, Argentině. Neošívají se nad ním Italové ani Francouzi. Tedy, ošívají, ale svých 60 000 a 20 000 tun ročně spořádají.

Vždycky tabu, vždycky in

Je přitom dobré doplnit, že kraví oči nejsou o nich smutnější, než koňské, a pojídání koní je v Evropě tabuizované teprve nedlouho, a dost střídavě.

 

Koňským masem se živili křesťané za časů Římské říše, a tuhle pochoutku opustili poprvé až v roce 590, kdy jim ji zatrhl papež Řehoř I. Veliký.

 

Svatému otci nešlo o lásku bližních ke zvířatům, ale o to, že koně byli užitečnější do tahu. Také skoro všechny bitvy po tisíc let vyhrávala obrněná jízda. Koně byli zapotřebí jinde než na talíři.

 

Další zákaz pojídání koniny přišel v roce 732, a po něm se fáze povoleno/zakázáno prakticky opakovala se stoletou periodou.

 

Zdroj: ekolist.cz

Zdroj fota: pixabay.com

více …

Mnohá města v letošním roce omezila kvůli suchu sekání trávníků. Nejčastěji zmiňovaným záměrem bylo podpořit zadržování vody a výskyt hmyzu. Povedlo se to? Má nesečení travnatých ploch ve městech i nějaké nezamýšlené důsledky? Na to jsme se zeptali odbornice na zakládání a údržbu travnatých ploch Marie Strakové.

Jak ovlivňuje současná péče o zeleň podobu českých měst?

Pohybujeme se z extrému do extrému. V loňském roce města sekala některé plochy příliš často a při vysokých teplotách. Letos se někde neseká vůbec.

Když se seče příliš často nebo příliš nakrátko, může tráva při vysokých teplotách upadnout do takzvané letní dormance. To znamená, že trávník zastaví veškerý růst a vývoj. Trávník není mrtvý, ale je ve stavu, který chrání důležité části rostliny, jako odnožovací uzliny, rhizomy a kořeny. Těm umožňuje přežít tím, že do nich koncentruje veškerou dostupnou vodu na úkor ostatních částí rostlin. Je to zřetelné i vizuálně, protože ztratí svou zelenou barvu.

Ale když neposeču, tak mi květenství trav dozrají – podobně jako obilí. A pak také nejsou zelené.

Máme tedy hledat nějakou střední cestu?

Priorita travnatých ploch je, že mají být zelené. Aby v rostlinách probíhala fotosyntéza, aby byly živé. Jen tak mohou plnit všechny své funkce, například zadržovat prašnost a vodu.

Když někdo zúží celou problematiku zelených porostů ve městě na „sekat, nebo nesekat“, tak tím ukazuje maximálně zkreslený a úzký pohled. A to mě letos v médiích hrozně štvalo. Je potřeba se bavit o tom kdy, co a jak sekat.

Jak tedy trávníky ve městech udržet zelené?

Na prvním místě je třeba pracovat s druhově pestřejšími porosty, které obsahují jak jednoděložné, tak dvouděložné rostliny. Dvouděložné totiž zůstávají zelené i při vysokých teplotách. Také jsou to hostitelské rostliny pro spoustu druhů hmyzu. A kvetou.

Ale nemůžeme porosty zakládat jen z dvouděložných bylin. Vždy musíme pracovat se směsí. Trávy mají například tu výhodu, že mají díky svému svazčitému kořenovému systému protierozní účinek, snesou zátěž a dokáží odnožovat a tím zajišťují pokryvnost. To tráva nám na pobytových plochách zajišťuje příjemné sezení.

Pokud travnaté plochy mají plnit funkce, které od nich požadujeme, musíme si říct, co je jejich smyslem. Jestli jsou pobytové, nebo pohledové. Podle toho určujeme i četnost jejich sečení.

Můžeme ještě teď na konci léta travnatým plochám ve městech nějak pomoct?

Jakmile skončí léto, chtělo by to projít se po nich a podívat se, kde potřebují dosít. Aby se znovu zaplnila místa, kde rostliny v důsledku sucha vypadly. Cílem je, aby se porost znovu zapojil a v dalším roce se nevytvářela holá místa. To je nejčastější kolem obrubníků. Tam, kde lidé nejvíc chodí.

Ta nezaplněná místa totiž podporují nálet plevelných druhů jako je ječmen myší, ježatka a další teplomilné trávy. Ty jsou neuvěřitelně vitální, velmi dominantní a šíří se nehorázným způsobem. Tyto rostliny dozrávají velmi brzy, takže pak neplní ani funkci zeleně. A když města řeknou: „Nebudeme sekat“, tak to jenom napomáhá jejich šíření. Sečení je nutné.

Pokud nemám finance a mechanizaci na to, abych udělala důkladný dosev a doplnila porost některými dvouděložnými druhy, tak je potřeba dosít alespoň travní směsí, která nebude postavená na jílku vytrvalém. Tenhle krok mohou podle mě udělat úplně všichni.

Kdy je vhodné s doséváním začít?

V září nebo říjnu. Plochy v důsledku sucha prořídnou. Vypadnou z nich trávy, které léto nezvládnou, pokud jsou teploty příliš vysoké a sucho příliš dlouhé.

Pokud doséváme po létě, když se sníží vysoké teploty, mohou rostliny na jaře využít zimní vláhy a zapojit se. Podzimní dosevy můžou hodně pomoct. A zároveň je třeba nezapomenout a příští rok změnit režim kosení.

Takže sekat trávníky ve městech musíme. Jak to dělat správně?

 

Především je potřeba si říct, že sečení je potřeba. Když nebudeme sekat, tak ve městech začne probíhat sukcese, začnou tam nalétávat dřeviny, křoviny, bude tam džungle. To nikdo nechce.

Když budeme mít ve městech porosty extenzivního charakteru – například louky, sečeme je většinou dvakrát ročně. První seč má proběhnout na přelomu května a června, se sběrem. To je v době, kdy ještě nejsou tak vysoké teploty a rostliny mají šanci se vzpamatovat a vytvořit nějakou zelenou hmotu na léto. Už v červenci a v srpnu jsou ty plochy zelené. Jsou nízké, moc nerostou, ale jsou zelené.

Další seč má proběhnout v září, zase se sběrem. Držíme pravidlo, že budeme sekat včas a nebude to při vysokých teplotách, maximálně do 26 °C. Při vyšších teplotách by se sekat nemělo. Tomu je potřeba přizpůsobit i organizaci práce ve městech.

Pro vývoj některých druhů hmyzu je ale potřeba, aby rostlina dozrála. To znamená neposekat ji. Pro tyto případy se nabízí řešení výběrovou sečí, kdy určité rostliny prostě obsekám a nechám je růst.

Pokud chci myslet na hmyz, je také dobré sekat mozaikovitě: neposekat všechno naráz, ale postupně, aby se hmyz vždycky mohl přesunout na nějakou neposekanou plochu.

Do budoucna musíme počítat s tím, že péče o zeleň bude probíhat sofistikovaněji než doposut a bude dražší.

Teď jsme mluvili o květnatých loukách a dalších takzvaných extenzivních plochách. Jak sekat normální městské trávníky?

Standardní pobytové trávníky můžeme sekat častěji za předpokladu, že zvýšíme výšku kosení podle potřeby třeba i na 10-12 cm a nebudeme je kosit při uvedených vyšších teplotách.

Co přesně se letos nepovedlo?

Letos se na mnoha místech přestalo sekat. A travnaté porosty, zvlášť plevelné jednoleté travní druhy, vlastně dozrály a vytrvalé trávy současně stejně upadly do letní dormance. A najednou byl červenec, byly vysoké teploty, a všichni se hrozně divili, že jsou všude osiny: v očích, na psech. Ty plochy jsou příšerně zanedbané, jsou v nich výkaly zvířat...

K sečení pak stejně muselo dojít, protože to bylo neúnosné. Ale sekalo se v naprosto nevhodnou dobu.

Lidé zapomněli, že i tráva dozrává. Známe obilí z pole, které je na jaře zelené a pak zežloutne a dozraje na zrno. A u trav, zvlášť jednoletých, je to v principu to samé. Pokud si ty trávy nechám dozrát, tak jejich stébla a květenství opravdu nebudou zelená, ale žlutá, jako kdyby se měly sklízet na semeno. Sečením podporujeme odnožování, takže pokud vytrvalé trávy nesečeme, neraší nám nové zelené výhony a porost stárne.

Jaké to má důsledky?

Ten porost je zralý, suchý, zestárlý a vysemeňují se tam trávy. V důsledku toho dochází i k potlačování žádoucích bylinných druhů, které nemají šanci se prosadit vůči konkurenčně silnějším travám. A protože to je suché, tak to může mimo jiné třeba dobře hořet.

Když se parky před deseti nebo patnácti lety zakládaly, nikdo nepředpokládal, že jednou ve městech budeme řešit diverzitu a takové problémy se suchem. Ve spoustě měst se nechaly neposečené plochy původních parkových směsí, které obsahovaly vysoký podíl jílku vytrvalého. V červenci byly tudíž k vidění monokultury zralého jílku, který se původně vyséval za účelem častějšího kosení.

Tyto plochy nám nemůžou přinést žádnou diverzitu. Jílek vytrvalý je konkurenčně silná tráva. Ani pro hmyz nepřináší přidanou hodnotu. Pokud tyto porosty nezačneme sekat tak, jak máme a nedosejeme je vybranými bylinnými druhy, které dosev zvládnou, zpestří a zatraktivní ho pro hmyz, nikdy v něm pestrost nezvýším. Naopak.

Aby se trávníkům a zeleným plochám ve městech dařilo a zvládaly i sucha posledních let, musíme tedy jít cestou druhově pestrých porostů?

Ano, to v každém případě.

Všude ale musíme zvažovat, jestli se bude jednat o plochu pobytovou, která se bude sekat častěji, anebo o plochu extenzivního charakteru, která bude významná z pohledu biodiverzity.

Pestřejší porost znamená stabilnější společenstvo. To je stabilita i vůči klimatickým výkyvům, přívalovým dešťům, dočasnému zaplavení, při vysokých teplotách nebo dlouhodobém suchu. Pořád mi tam něco musí růst. Pak mám větší šanci, že mi něco přežije.

Jaká česká města pečují o zeleň způsobem, jakým popisujete?

Brno odvádí velký kus práce, v Prostějově se nezaloží žádná plocha, aniž by spolu nekomunikovali pracovníci odboru zeleně a technických služeb. Dobrým příkladem je také pražská Stromovka, tam můžete vidět louky i pobytové trávníky a všechno funguje. Jihlava je obdobný případ, těch měst je dost a já bych nerada na někoho zapomněla.

Na vlastní oči ale pozoruji, že tady na Moravě, kde nás sucho trápí už delší dobu, jsou zkušenosti větší. Třeba Veselí nad Moravou zakládá druhově pestré porosty i na pobytové, častěji kosené plochy.

Ve městech se ale musí změnit i nastavení výběrových řízení. Peníze pro firmu nemohou být vázány na počet sečí, ale musí to být na pravidla.

Základními principy by měly být druhová pestrost, zvýšení výšky kosení, vhodnost termínů sečení, jak během dne, tak i v průběhu roku. A maximální snaha, aby plochy zůstávaly zelené.

Pokud je na péči o zeleň nějaký balík peněz, tak by firma měla vědět, že pokud ho nevyčerpá například sečením, má možnost odvést jinou práci. Aby nepřišla o dohodnutou finanční částku, která by jí mohla chybět v rozpočtu a být likvidační.

Pokud jsou peníze nastaveny na určitý počet sečí, tak se firmy nedívají nalevo napravo. Potřebují odvézt práci, aby měli peníze. Pokud to mají dělat dobře, musí to být pochopeno i ze strany úředníků a měst. Jinak to za chvíli nebude nikdo chtít dělat.

A podle jakých principů fungovala údržba zeleně doposud?

V minulých dvaceti letech se kladl důraz na rychlost posečení. A aby se zelená biomasa nemusela odvážet, tak se mulčovala. To ale například u květnatých luk nelze. Tam musím sekat lištovou nebo bubnovou sekačkou a posekanou biomasu musím odvézt.

Bude se muset změnit i technika. Dneska jsou všichni vybaveni stroji na ošetřování intenzivních trávníků. Stávající stroje vám totiž ani neumožní zvýšit kosení. My se bavíme o zvýšení výšky kosení, jako by to bylo něco samozřejmého. Ale jim to neumožňuje mechanizace. Teď si představte zvýšit výšku kosení a současně dostat posekanou hmotu z té plochy. To je velký problém.

Musíme hledat celá řešení. Mně se nelíbí zavádějící demagogické informace. Když např. pan primátor Hřib vloží na internet dvě fotky ze stejného dne, kde je sečená a údajně nesečená plocha. Sečená je žlutá, nesečená je zelená.

Odborník na té zelené „nesečené“ ploše ale podle složení a výšky porostu pozná, že v letošním roce už sečená byla. Sice ne ten samý den v červenci, ale zřejmě někdy v květnu. Když se to pak použije bez této souvislosti, vyzní to demagogicky.

Budou muset města ve velkém vyměnit mechanizaci, protože teď jsou vybavena nevhodnými stroji na měnící se potřeby údržby zeleně?

Ve městech, která si zachovala vlastní technické služby, je ten problém podstatně menší. Tam se technikou dovybavují průběžně a už mají i zkušenosti se zakládáním květnatých luk. Ale v některých městech to může být problém. A hlavně to bude problém pro firmy, které byly zaměřené jenom na sečení.

V zákoně o rostlinolékařské péči je povinnost zamezit šíření plevele. Myslíte, že k tomu může nesekání trávníků vést?

Samozřejmě. Ale to není jen u trav, ale podobně vám mohou plochu zaplevelit pcháče nebo laskavce, šťovíky. Když nebudete sekat a objeví se vám v porostu tyto plevele, tak opravdu dopustíte jejich šíření a porušujete zákon.

A myslíte, že se to letos v létě již stalo?

To se rozhodně stalo, na mnoha místech.

Tomu, kdo nemá dostatečné informace, nedochází, co nesekáním způsobí. Nesekat vůbec znamená, že si šířím plevele a v budoucnu budu potřebovat chemii na jejich likvidaci. Najednou jsou všichni ekologičtí a myslí nesekáním na hmyz, ale tenhle trend spěje k tomu, že se bude aplikovat chemie. To snad nikdo nechce.

Uvedu příklad. Mluvila jsem s krajinářským architektem, který si založil květnatou louku. Porost mu připadal dlouho pěkný, tak ho sekal až v červenci. Tím pádem se mu tam vysemenily trávy. A ty začaly potlačovat kvetoucí byliny. Za mnou přišel za pět nebo šest let s tím, že už mu tam převažují traviny a že by louku chtěl postříkat nějakým herbicidním přípravkem proti jednoděložným, aby zachoval byliny a potlačil trávy.

Tak jsem mu řekla: „Jaký to dává smysl? Vy, místo abyste to správně sekal, to necháte narůst. Jste velký ekolog, myslíte to dobře a pořídíte si louku, ale pak nemáte problém ji postříkat, abyste potlačil trávu?

Takhle to bude i v těch parcích. Některé věci se opomenou nebo si je někdo neuvědomí a pak se musí udělat krok, kterým popřete všechno, co jste do té doby myslela dobře.

Letos jsem z toho byla hrozně naštvaná. Až mě to nebavilo, jak nekompetentní lidé rozhodovali o sečení a nesečení. A to, co jsem viděla v Praze, to byly zkušenosti k nezaplacení: monokultury jílku. A mně došlo, že politici vůbec nevědí, že tráva může dozrát a vypadat jako „pšenice“.

Co by podle vás měli lidé požadovat po správě města, když chtějí lepší péči o zeleň?

Rozhodně by měli přistoupit na to, že některé plochy přejdou do extenzivního režimu. Že se nebudou sekat osmkrát ročně, ale třeba jen dvakrát. A měla by být dohoda na tom, které plochy to budou.

Důležitý je soulad. Abychom dosáhli velkého podílu ploch, které budou extenzivnější, ale přitom nikoli zanedbané. A současně musíme myslet na zachování pobytových ploch pro život lidí. Tam, kde si lidi chtějí roztáhnout deku a sednout si, se bude sekat častěji.

Ale proč by na některých plochách nemohla být krásná kvetoucí louka? Děti tam můžou rodičům utrhnout kytku, můžou spolu pozorovat motýly nebo plést věnečky z kytiček.

Mediální panika určitě vznikla ze sucha a ze strachu z budoucnosti. Ale intenzivním využíváním všech ploch si likvidujeme počátek potravního řetězce. Extenzivní plochy nám udržují širší druhovou skladbu bylin a tím pádem i hmyzu a s tím ptactva a potravního řetězce, který je na to logicky navázán.

Ideální stav ve městech je tedy mít pobytové louky, psí louky, a pak část ploch ponechaných přírodě, jako jsou například květnaté louky, které se sečou dvakrát ročně?

Ano. Když na veřejnost budu myslet a dopřeju jí pobytové trávníky a psí louky, tak snáze přijmou i ta řešení pro přírodu. Lidé jen chtějí, aby bylo myšleno i na jejich potřeby a na jejich psa. To je třeba pochopit. I když vždycky bude někdo, kdo si bude stěžovat.

Veřejnost se zlobí například kvůli alergiím. Znám spoustu lidí, kteří mají tyto zdravotní problémy, ale řešením není chránit alergiky tím, že nebudeme sázet stromy a zakládat louky. Je také potřeba si uvědomit, že alergeny z trav nás ohrožují do doby, než je poseču. Což má být právě konec května, začátek června.

Dalším argumentem proti přírodním porostům ve městech jsou klíšťata. To je problém. Proto je potřeba zachovávat pobytové plochy pro veřejnost, aby se lidi nebo psi nepouštěli do vysokých lučních porostů před sečí.

Ne každý má to štěstí, aby se mohl pohybovat v přírodě každý den nebo každý víkend. Někteří lidé jsou odkázáni na prostory měst. Neměli bychom zapomínat ani na jejich potřeby. Proto je důležité mít příležitost prožít přírodu i ve městě, ale současně mít možnost si sednou t v parku na trávník a prožít tam třeba s dětmi den.

Do čeho se městům vyplatí investovat v tuto chvíli? Měla by si najít městského zahradníka, nebo zaměstnat arboristu, nebo zakládat květnaté louky?

Kdybych měla mluvit o stromech, tak řeknu, že by města měla zvážit investice do přeložek sítí, nebo by se měla změnit norma na ochranné zóny kolem sítí. Tak, aby se do ulic mohla vrátit stromořadí. To je zásadní.

A musí se myslet i na to, aby se stromy nejen zasadily, ale i udržovaly. Následná péče, zalévání a řezy v prvních letech nejsou vůbec legrace. Kvůli sítím už není ve městě pořádně kam stromy sázet. Kdyby se místo intenzivního sečení v 35 °C raději zalévaly stromy, udělalo by se líp.

Stromy ve městech v létě často potřebují zalévat. Potřebují to i trávníky?

Kdybych si měla vybrat, jestli zalít strom, nebo trávník, tak zaliju strom.

Ale když nezalijete trávník a jsou dlouho vysoké teploty bez vody, je vysoká pravděpodobnost, že se vám z letní dormance už neprobudí. Takže v září musíte dosévat. Ale pokud občas zaprší tak jako letos, tak trávy udržují život v odnožovacích uzlinách, aby mohly zase zregenerovat.

Ale i kdyby tráva odešla všechna, tak ji můžu na podzim dosít. Ztráta stromu je daleko větší.

Je něco, co by mohli lidé dělat sami?

Je opravdu důležité, aby se lidi vrátili víc do přírody. Aby nejenom jezdili na výlety za zážitky a požitky. Ale aby pozorovali a všímali si, jak příroda funguje. Na to nemusíte mít vysoké školy.

Je dobře, že si lidé uvědomují, že sucho je problém. Že příroda to nezvládá, planeta to nezvládá a že se chováme hrozně.

A co by lidé mohli dělat? Třeba by mohli začít pěstovat regionální osivo bylin. Tím můžou hodně prospět. Ať je sbírají a šíří.

V České republice se dvacet let mluví o regionálním osivu, ale pro některé regiony prostě neexistují regionální směsi bylin.

zdroj: ekolist.cz

více …