Tak jsem prostě na některých záhonech nedělal nic, pouze jsem je poházel kompostem a sem tam náhodnou směsí semen vysypaných na dně krabice, ve které svůj genetický poklad uchovávám. S překvapením jsem po čase zjistil, že záhony, kde se nepleje, jsou nejenže stále plné něčeho k jídlu, ale navíc méně vysychají, na pohled mají lepší texturu zeminy a hlavně – nestojí to žádnou práci.
Místo abychom s přírodními procesy stále dokola bojovali – odplevelovali v marné naději, že se plevely nevrátí – můžeme je využít ve vlastní prospěch a kráčet s nimi. Stojí to jen trochu myšlení a vyžaduje to pár botanických, zemědělských a zahrádkářských pouček. K čemu nám tedy mohou být plevely dobré?
Pleveli jsou indikátorem vyzrálosti vašeho ekosystému, v tomto případě zahrady. Pokud se vyskytují ve velké míře, znamená to, že naše zahrada je nevyzrálá – je to nestabilní, narušený systém, který se plevely snaží napravit. Pokud je naším zahradním cílem samoudržitelnost a stabilita, excesivní výskyt plevelů znamená, že pravděpodobně něco děláme špatně. Pravděpodobně to, že toho děláme zbytečně mnoho a zbytečně rychle.
Stejně jako všechny ostatní rostliny mají i plevely specifické nároky co se týče kyselosti půdy, její vlhkosti, kompaktnosti atd. Máte zahradu plnou pampelišek, jetele, jitrocele, bodláků a dalších rostlin s mohutnými, hlubokými kořeny? Asi máte málo úrodnou půdu. Rostou vám na záhonech pryšce, ptačinec, popenec, svlačec a další? Zřejmě není něco v pořádku s absorpční schopností půdy, je udusaná a nepropustná. Vidíte často přesličku? Ta miluje kyselou půdu. A chrpy zase zásaditou. Zkušený zahradník tak umí plevely a tím pádem i půdu číst jako knihu a podle plevelů volit také správné umístění plodin.
Kromě této funkce můžeme plevely využít i jako půdokryvné rostliny – to jim ostatně jde velmi dobře, aniž bychom se jich o to museli nějak zvlášť prosit, ale když se nám podaří, aby se plevel nevysemenil (o tom ještě níže), ušetříme si mnoho práce se zalíváním, okopáváním a neustálým odplevelováním malých rostlinek. Když k tomu navíc přidáme skutečnost, že řada plevelů jsou vlastně rostliny zcela neoprávněně kulinářsky opovrhované (během psaní tohoto textu se krmím salátem z lebedy a merlíku bílého; ostatní členové domácnosti, jako například králíci a slepice, řadu z nich oceňují jako pícninu, která navíc velmi rychle dorůstá) a že některé jsou dokonce zapomenuté, zdivočelé a o to umíněnější lahodné zeleniny (lebeda zahradní, šrucha neboli portulák, šťovík, někdo má za plevel i slunečnici topinambur) mohl by se jeden dokonce ptát, jaký má smysl vůbec na zahradě něco zasévat, když vlastně všechno roste samo a bez péče.
To, že je řada plevelů ve skutečnosti dosti chutná (pozor, neplatí to obecně) souvisí s poměrně překvapivým faktem, že zeleniny a jejich nemilovaní zahradní souputníci mají ve skutečnosti mnoho společného a dokonce se často jedná i o poměrně blízce příbuzné. Obojí jsou obvykle rychle rostoucí, dobře se množící rostliny přizpůsobené na život v hustých, druhově jednoduchých společenstvech (dokonce v monokulturách) narušených stanovišť, kterým jsme si zvykli říkat pole či záhony.
Avšak jen některé člověk začal uměle šlechtit, a tak zatímco některé laskavcovité plevely máme za lahodné a užitečné (řepa, mangold, špenát, quinoa či amarant), jiné, dosti podobné rostliny brutálními způsoby hubíme jako škůdce (merlíky, bytel či dokonce již zmíněnou zapomenutou zeleninu – lebedu zahradní i její příbuzné). A zatímco ředkve či brukev zelná (brukvovité rostliny), původně obyvatel vápencových narušených srázů, osídlila naše zahrady ve všech svých podobách od kapusty, přes zelí, kedlubny, květáky a brokolice až k růžičkové kapustě, její příbuzné, hořčici polní, lničku, kokošku pastuší tobolku či penízek hubíme. Podobně na jedné straně našich preferencí stojí miříkovité rostliny jako mrkev, petržel a celer a na druhé třeba bršlice.
Principem líného zahradničení je pochopitelně na zahradě pracovat co nejméně a nechat za nás pracovat přírodu. Jak plevely, tak i zeleniny mají obvykle obrovské množství semen (což nás nepřekvapí, když víme, že se obvykle jedná o příbuzné). A tak i zde můžeme využít jako inspiraci podivuhodného japonského filosofujícího zemědělce Fukuoku a… prostě nedělat nic, nebo aspoň skoro nic. Ty nejlepší jedince vaší zeleniny nechte vysemenit (tedy, pokuste se je nesníst, i kdyby vypadali sebelahodněji; ostatní bez milosti spořádejte).
Stovky až tisíce semen obohatí půdní semennou banku a semena vyklíčí a přežijí pouze a jedině na místech, kde se jim dobře daří a v době, která je proto optimální. „Plevely“ tak částečně nahradíte zeleninou. A pokud jste proti tradičním plevelům skutečně zaujatí, prostě postupně snižujte jejich podíl v semenné bance tím, že jednotlivé rostliny budete vytrhávat či lépe stříhat před vykvetením (zelenou hmotu můžete nechat ležet na místě jako mulč (pamatujete, plevely jsou plné živin!), zkompostovat je, nebo třeba rovnou sníst.
Pokud budete zvyšovat podíl vámi preferovaných plodin, a naopak snižovat podíl těch, které nemáte rádi (ano, tak si nakonec můžeme definovat plevely – rostliny, které nemáme rádi), postupně zjistíte, že vám roste víceméně to, co vám vyhovuje a zároveň že nechtěné rostliny mizí. Tenhle proces vyžaduje trpělivost a čas, někdy i roky (semena mohou v půdě zůstat aktivní velmi dlouho), ale tento přístup, kdy kráčíte s přírodou, nebojujete s ní a zároveň jí šetrně využíváte ve svůj prospěch, vás může odměnit pestrou, krásnou, a přitom produktivní zahradou. A navíc – čím méně toho na ní děláte, tím nakonec lépe!
zdroj: ekolist.cz