Hospodaření s dešťovou vodou: podle odborníků bude nejtěžší změnit myšlení lidí

24.5.2017 | Ekolist.cz

GerhardVodní blahobyt skončil, musíme přestat odvádět vodu z krajiny, varoval minulý týden ministr životního prostředí Richard Brabec na mezinárodní konferenci Počítáme s vodou. Od dalších řečníků zaznělo, že nejtěžší úkol bude změnit myšlení lidí.


(Info k druhé výzvě viz Dešťovka č. 2 začne 7. září 2017)

Michal Kravčík popsal, jakým způsobem lidé „podřezali“ žíly malému vodnímu cyklu. Zahraniční hosté představili řadu konkrétních příkladů, jak si poradit s dešťovou vodou ve městě jinak, než ji co nejrychleji poslat do kanálu. Jiří Vítek pak poukázal na nesplnitelnost paragrafu 5 vodního zákona, který při změně stavby či změně jejího užívání vyžaduje zajistit vsakování nebo zadržování a odvádění dešťových vod. A vůbec byl velmi kritický k roli státu.

V úvodním slovu popsal ministr životního prostředí Richard Brabec svůj nástup do úřadu. Tehdy se svých nových podřízených zeptal, co jsou podle nich zásadní problémy Česka. Trochu překvapivě zmínili i sucho. „Ve veřejné debatě zaznívaly jako problém hlavně povodně. Ale že je problém i sucho, to byla pro mě novinka,“ říká Brabec. Při bližším pohledu to ale překvapivé moc není. „Povodně a sucho jsou různé strany téže mince.“

„Ztratili jsme dvacet let na přípravu. Naši předci přes sto let intenzívně odváděli vodu z krajiny. Dnes víme, že je to špatně a že musíme vodu v krajině zadržet,“ říká Richard Brabec. „Vodní blahobyt skončil.“

Ředitel Českého egyptologického ústavu Miroslav Bárta, který se kromě starověkého Egypta věnuje i studiu civilizací, ve svém příspěvku zmínil, že klíčovým faktorem naší adaptace na změny prostředí bude schopnost změnit myšlení lidí „napříč celou Gaussovou křivkou“. Politika podle něho nemá nástroje na to, aby si společnost poradila se změnami životního prostředí. Jejich znakem totiž je, že nejde o lineární, pomalou proměnu, ale daleko častěji jde o změnu skokovitou. Z historie jsou známy civilizace, které se se změnou svého prostředí musely vyrovnat během jedné dvou generací. „Abychom se ze změnami prostředí vyrovnali, budeme muset zapojit šedou kůru mozkovou. Nejde přeprat přírodu technologií, musíme změnit způsob našeho myšlení,“ říká Miroslav Bárta. Velkou naději vkládá do základního výzkumu a následování příkladů jakým je na poli hospodaření s vodou například Izrael.

Bárta dále zmínil, že skokovitá změna prostředí vytváří enormní tlak na společnost, který se projeví skokovitým nárůstem konfliktů. Při velkém stresu přestává platit společenská smlouva. Změny prostředí přirozeně vedou ke stěhování národů.

Podřezali jsme žíly malému vodnímu cyklu

Michal Kravčík ze slovenské organizace Ludia a voda hovořil o přeceňování vlivu klimatických změn. Sucha, lokální povodně, tepelné městské ostrovy a další negativní jevy podle něho souvisí se zcela banální proměnou malého vodního cyklu. „Voda funguje jako nosič energie. My vodu posíláme kanály a koryty co nejrychleji do řek a do oceánů. Voda pak chybí v krajině a ve městech. Kvůli tomu se sluneční záření přeměňuje na citelné teplo. Horký vzduch nad městy a zemědělskou krajinou pak do prostoru nepustí dešťové mraky, které se vyprší nad chladnějšími horami,“ popisuje princip Michal Kravčík. Vznikají tak lokální povodně, vysušená krajina a městské tepelné ostrovy.

Řešení je podle něho zcela jednoduché: nařídit, aby každý, kdo staví dům či vytváří jakoukoliv nepropustnou plochu, měl povinnost nechat dešťovou vodu na svém pozemku.

O změně myšlení hovořil i Thilo Lehmann z vídeňského magistrátu. Na konferenci často skloňovaná změna myšlení se podle něho odehrála hlavně na samotném magistrátu. V roce 2011 a 2014 zasáhly Vídeň silné deště, které způsobily velké škody. „Jistě by šlo postavit kapacitnější kanalizaci. Ale je to velmi drahé a lidi otravuje, když je město rozkopané,“ říká Lehmann. A tak se na magistrátu rozhodli dešťovou vodu do kanalizace prostě nepustit, tedy s výjimkou historického centra, kde prostorové možnosti prostě neumožňují jiné řešení.

Změnil se kvůli tomu způsob, jak magistrát řeší svou agendu. Místo úzce resortního přístupu se k řešení dešťové vody přizvaly i další odbory. „Je to časově náročnější, ale vede to k dobrým výsledkům,“ říká Lehmann.

Martin Seidl, výzkumník z francouzské Národní školy stavebního inženýrství pařížské univerzity ukázal příklady dobré praxe ze tří pařížských čtvrtí, kde jsou retenční plochy přirozenou součástí veřejného prostoru. Kromě toho zmínil slabiny dobrého plánování hospodaření s vodou. Podle něho je velkou bolestí, že chybí kontinuita managementu. Volby každé čtyři roky všechno změní, politici se před volbami také věnují zcela jiným věcem. Při řešení dešťové vody chybí podle Seidla multidisciplinární přístup. Téma je rozdělené mezi jednotlivé odbory, které spolu nekomunikují. Úředníkům často chybí obecné informace a přehled o tématu. „Nepříjemný je nedostatek proškolených pracovníků, kteří přímo v terénu provádějí konkrétní práce, třeba i sekání trávy, kdy zaškolíte pracovníka, ale on po sezóně odejde a už se nevrátí,“ říká Martin Seidl.

„Investovat do zvětšení kanalizace, to je jako když zakopete peníze pod zem. Nikdo je neuvidí. Povrchové úpravy mohou s dešťovou vodou také pomoci a ještě zpříjemní lidem pobyt ve městě,“ říká krajinný architekt Gerhard Hauber.

Krajinný architekt Gerhard Hauber tvrdí, že nemá smysl investovat do větší kanalizace, má smysl investovat do toho, aby se ve městě dobře žilo. Což nutně znamená zapojit vodu do života města. „Investovat do zvětšení kanalizace, to je jako když zakopete peníze pod zem. Nikdo je neuvidí. Povrchové úpravy mohou s dešťovou vodou také pomoci a ještě zpříjemní lidem pobyt ve městě,“ říká Hauber.

S Gerhardem Hauberem v mnohém souzněl Tomáš Metelka ze společnosti Ramboll. Ta se zapojila do přípravy kodaňského adaptačního plánu. Kodaň zažila opakované vyplavení po lokálních přívalových deštích. Kanalizace prostě nezvládla odvést tolik vody. Kodaň si proto dala úkol vypořádat se s dešťovou vodou, kterou stoky nepojmou. Strategie je jednoduchá, navést vodu tam, kde nebude působit škody. „A když už se bude do města investovat, je požadavek, aby to bylo multifunkční a aby se ve městě dalo dobře žít,“ říká Metelka.

Město si nechalo vypracovat rizikovou analýzu, aby se vyjasnilo, jaké investice se vzhledem k rizikům ještě vyplatí. Jako jasné kritérium se určilo, že vozovky mohou být 10 cm pod vodou, chodníky však musí být bez vody. Město pak hledalo způsoby, kam na krátkou dobu svést dešťovou vodu. Jedním z řešení se ukázaly městské parky, jejichž některá místa byla o jeden metr prohloubena, aby se získal dostatečný retenční prostor.

A město se také pustilo do rekonstrukcí svých ulic. Tedy zatím do pilotních projektů. Jedním z nich je rekonstrukce ulice Korsgade. Voda z okapů se přestane svádět do kanalizace, ale svede se na ulici, odkud teče povrchovým kanálem do retenčních záhlubní. Ty se nově vybudují v prostoru ulice a budou multifunkční. „Není to čistě vodohospodářské řešení, je to multifunkční, týmové řešení,“ říká Metelka.

Stát neplní svou roli v adaptacích na klima. Jiří Vítek.

Jiří Vítek, projektant a majitel firmy JV Projekt, byl ze všech řečníků nejkritičtější. Podle něho stát neplní svou roli v adaptacích na změny klimatu a přehlíží i nerespektování zákonů a norem v dané oblasti. Jako konkrétní příklad zmínil paragraf 5 vodního zákona, který mimo jiné říká, že při provádění změn stavby či změně užívání stavby je mimo jiné povinnost zajistit vsakování či zadržování dešťové vody. Podle Vítka tento paragraf nikdo nedodržuje, protože je velmi přísný.

Podle Vítka k dobrému řešení dešťových vod chybí dnešním městům koordinace právních a technických norem, systémový přístup všech zainteresovaných ministerstev a také zřetelná vize státu, jak problém s klimatickými změnami řešit. „Adaptace se dělají jen jako. A podle toho také vypadá současný neudržitelný rozvoj našich měst,“ posteskl si Vítek.

Vítek připomíná, že města mají samozřejmě i svou vlastní odpovědnost a mohou si sama vytvořit své adaptace. Jako dobré příklady uvedl Hradec Králové nebo Olomouc.

Jiří Vítek zmínil, že města by si měla vypracovat své stavební standardy. „Hlavně stavební inženýři by je potřebovali, protože s nimi je většinou největší potíž. Mají své technické předpisy o uspořádání inženýrských sítí, kde se o vodní průlehy nezajímají,“ líčí Vítek.

Jakub Horecký z ministerstva životního prostředí následně uvedl, že zmíněný paragraf 5 vodního zákona se bude řešit, protože se to dostalo jako téma do Akčního plánu adaptace na klimatické změny. Jednou z dalších věcí, která se bude řešit, je zrušení výjimek pro stavebníky co se týče hospodaření s dešťovou vodou, aby bylo rovné prostředí. „Ministerstvo zemědělství teď prověřuje možnost výjimky zrušit,“ uvedl Horecký.

Zdroj: http://ekolist.cz

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

Více informací najdete v rubrikách:



Reklama