V komunikaci vznikají neviditelné bariéry – typicky jsou takovými bariérami předsudky, apriorní přesvědčení, že už je předem jasné, jak komunikace dopadne, dojem prvního, že dobře ví, co je pro druhého dobré, přesvědčení o neschopnosti, nekompetentnosti, méněcennosti druhého, paranoidní podezřívavost z nečistých záměrů druhého, snaha manipulovat, pohrdání druhým a podobně.
Při komunikaci s druhým se člověk dotýká různých oblastí světa druhého. A ne vždycky to nutně musí jít hladce. Čím odlišnější dva světy budou, tím větší, hlubší budou mezi dvěma lidmi hrozit nedorozumění. A když půjde o hodnoty či o vyjádření nebo spory, které se dotýkají lidské identity, tím mohou být nedorozumění zásadnější a hůře řešitelná.
Každý do komunikace vstupuje se svým příběhem. Ten příběh je jeho vlastním subjektivním konstruktem, rozhoduje se, jak ho sobě a ostatním vypráví, co do něj zahrne a co ne. Například o nějakém svém úspěchu může vyprávět, jako kdyby to byl jediný možný mustr úspěchu.
Ale není. Možná je to dokonce předsudek. Oproti tomu píší Jill Freedman a Gene Combs (Narativní psychoterapie, Portál 2009) o vzpouře, která lidem umožní osídlit a nárokovat si četné alternativy pro svůj život, jež leží za hranicemi dominantních příběhů
. I taková vzpoura souvisí s respektem k druhým. Podle různých průzkumů nejmladší generace je evidentní, že být „lidskými zdroji“ už lidem moc nevoní. A tak není překvapivé, že se nejrůznější typy vztahů mění spíš v partnerství, že se začínají vyprávět nové příběhy, což proměňuje jak komunikaci, tak distribuci autority.
Zkráceno, celý článek si můžete přečíst na serveru Podnikatel.cz