Zelenenoviny.cz

 

Receptů na ochranu přírody a krajiny je spousta. Liší se svými výsledky, rychlostí, s jakou jich dosahují a výší nákladů potřebných pro jejich realizaci a údržbu. Kritérií pro jejich hodnocení je samozřejmě spousta, ale v poměru cena/výkon si velmi dobře stojí metody tzv. rewildingu.

Volně přeloženo tedy znovuzdivočení, návrat krajiny do stavu divokého. Oproti jiným metodám, které více než malou měrou spoléhají na péči člověka (který rekultivuje, dosazuje, probírá, reguluje a směřuje) je „divočení“ zajímavé tím, jak málo si od lidí žádá.

Vlastně, je to příroda sama, která si designuje vlastní plán péče, koriguje stav vegetace a velikost populací. Lidé dodávají jen volný prostor, omezují rušivé vlivy a vlastně dodají jen startovní impuls.

Právě tahle povšechní absence lidského faktoru je zdrojem největších kontroverzí. Lidé prostě rádi něco řídí a mačkají čudlíky.

 

Dejme šanci inženýrům. Zvířecím
Při dobře nastaveném rewildingu toho ale není zapotřebí, a řízení, správa, je ponechána v režimu neviditelného autopilota – přírody.

 

Příklad? Řekněme, že chcete v nějakém lidmi neobydleném povodí nějaké říčky realizovat protipovodňová opatření, zvýšit současně retenci vody v krajině a druhovou pestrost lokalit.

 

A už asi v duchu přepočítáváte, kolik buldozerů a bagrů bude zapotřebí na vyhloubení nových meandrujících koryt, jakým způsobem budete sanovat jejich stabilitu. Už se vám ve skladu vrší kůly, pletiva a sazeničky cílových dřevin, bataliony ptačích budek.
Prostě ambiciózní projekt za miliony. Celé čety zelených brigádníků čekají na váš pokyn.

A najednou vám někdo řekne, že tohle všechno zastane jedna nebo dvě rodiny bobrů. Jak jako? Tak. Prostě.

 

Je třeba zdivočet Evropu

Pochopitelně, mohli bychom to dělat jinak. Sekačkami a střídavým kosením. Traktory. Pojížděním luk pásovými vozidly. Dosazovat cílové dřeviny a vyřezávat ty, které se nám zrovna nehodí. Někde v zázemí odchovávat cílové druhy hmyzu a ptáků, a pak je na tuhle zahrádku vypouštět, v naději, jestli se uchytí.

Dost náročná, pomalá a nákladná dřina, s ne úplně jistým výsledkem. Ale dal by se na to vypsat grant. Anebo tam prostě necháme celoročně žít divoké koně, kteří přirozeným způsobem celou rozsáhlou lokalitu regenerují do přírodního stavu.

My ale v současnosti nepotřebujeme upravit a přírodě přiblížit jen jednu lokalitu. Potřebovali bychom stejně dobře fungující řešení pro mnohem rozsáhlejší areál. Zhruba velikosti Evropy. Řešení, které nám pomůže víc než z jednoho problému. Něco jako celosystémovou změnu. A tady to začíná být trošku divoké.

 

Koně. Velká spousta koní

Potřebujeme totiž ideálně uchovat nějaký ne zrovna minimální standard kvality našeho života, chtěli bychom efektivně zareagovat na klimatické změny (snížit emise), pomáhat přírodě… a nezbláznit se z toho.

Šlo by to.

 

Teď jde jen o to ze širokého spektra možných řešení, receptů na ochranu přírody a krajiny vybrat ty, které se osvědčily.

 

Třeba zrovna rewilding a jeho divoké koně. A vyhnout se krátkozrakým vratkým řešením, které jsou spíš než fakty vypodložené emocemi.

 

Pokud to dosud bylo trochu divoké, teď to začne být divoké hodně. Chceme rušit chovy skotu? Prosím. Ale naše krajina potřebuje spásače, přírodní hnojiva a lidé potřebují živočišné bílkoviny. Takže … zrušme kravíny a vypusťme do naší krajiny zvířata, která dokáží to samé, jako krávy, ale s jejich plynatostí to není tak vážné.

 

Vypusťme do krajiny koně!

A začněme je jíst místo hovězího!

 

Místo prorostlého stejku pořádný flák koniny. Zbavíme se tím ekologické zátěže hospodářských chovů skotu, příznivě zdivočíme evropskou krajinu, zlepšíme svou klimatickou bilanci a přitom se neochudíme o kvalitní masité kalorie.

 

Stáda divokých koní z hlediska efektivity stála hned za tlustokožci. Takže se skutečně zdá výhodné nahradit naše krávy koňmi. Po všech stránkách, včetně té konzumní. Že je nápad švédských vědců, vyzývajících k rewildingu a nepřímo i k pojídání koní, do krajnosti drastický? Jděte.

 

To když na začátku července přišli švýcarští vědci s neméně šíleným a drastickým nápadem na vysazení bilionu stromů, to se vám líbilo, viďte?

Chápu, lidé prostě rádi něco řídí, kontrolují, regulují a mačkají čudlíky. Příroda je to stromečkově zelené. A teď by nám s transformací celoevropského zemědělství, posunu užívání krajiny směrem k přírodnímu stavu a produkovanými emisemi měli pomoci koně? A ani bychom nemuseli přestat jíst maso, jen bychom místo hovězího jedli koninu? Děsivé, rozumím.

Na druhé straně, místo hovězího koninu do každé rodiny? Maso ze zdravých a nepříliš starých zvířat se vzhledem i chutí velmi podobá hovězímu. Barvu má tmavě červenou, má hrubší svalová vlákna, chuť je díky vyššímu obsahu glykogenu mírně nasládlá. Nutriční hodnotou se téměř shoduje s hovězím, průměrně však má nižší obsah tuku. Je zdravější. Na konině si pochutnávají v celé Asii, na Sibiři, v Kazachstánu a Mongolsku, Mexiku, Austrálii, Argentině. Neošívají se nad ním Italové ani Francouzi. Tedy, ošívají, ale svých 60 000 a 20 000 tun ročně spořádají.

Vždycky tabu, vždycky in

Je přitom dobré doplnit, že kraví oči nejsou o nich smutnější, než koňské, a pojídání koní je v Evropě tabuizované teprve nedlouho, a dost střídavě.

 

Koňským masem se živili křesťané za časů Římské říše, a tuhle pochoutku opustili poprvé až v roce 590, kdy jim ji zatrhl papež Řehoř I. Veliký.

 

Svatému otci nešlo o lásku bližních ke zvířatům, ale o to, že koně byli užitečnější do tahu. Také skoro všechny bitvy po tisíc let vyhrávala obrněná jízda. Koně byli zapotřebí jinde než na talíři.

 

Další zákaz pojídání koniny přišel v roce 732, a po něm se fáze povoleno/zakázáno prakticky opakovala se stoletou periodou.

 

Zdroj: ekolist.cz

Zdroj fota: pixabay.com