Zelenenoviny.cz

Zavření restaurací, posiloven, kin, obchodů a dalších míst, kde obvykle trávíme čas, zavedlo spoustu lidí do přírody. Organismus oslabený stresem a špatnými zprávami je třeba posílit kontaktem s přírodou. Znalci přírodního bohatství navíc mohou občas utrhnout nějakou tu bylinu a zvětšit své domácí zásoby potravin v době, kdy se nemá zbytečně chodit nakupovat.

A protože jsme v době takzvaného jarního aspektu, kdy vyrůstají a vykvétají světlomilné rostliny, najdete v lesích medvědí česnek. Jeho příznivé účinky na zdraví z něj udělaly vysoce žádanou bylinu. Kdo by dnes nechtěl mít doma pesto z medvědího česneku?

 

Mezi jeho výhody patří, že je zadarmo. Mezi nevýhody se počítá jeho podobnost jedovaté konvalince vonné a ocúnu jesennímu. Jejich konzumaci byste se měli vyvarovat.

 

Jak tedy medvědí česnek sbírat, pokud zároveň chcete chránit přírodu?

Vyhněte se zvláště chráněným územím. „Medvědí česnek, stejně jako jakákoliv jiná rostlina, se nesmí trhat v jakékoliv přírodní rezervaci,“ říká Jiří Rom z odboru ochrany prostředí pražského magistrátu. V Praze jde například o Divokou Šárku, Klánovický les, Cyrilov, Chuchelský háj, Vinořský park, Šanci, Radotínské údolí a další.

 

Mimo chráněná území se medvědí česnek trhat smí, ale jenom „pro osobní potřebu“, nikoli na prodej. Je to bylinka, která se snadno poškodí. „Pokud se na jedno místo vrhne během několika málo dnů dav lidí, reálně hrozí, že v dané lokalitě populaci česneku poškodí natolik, že nebude dlouhodobě životaschopná,“ upozorňuje Jiří Rom.

 

A dodává: „Když už někdo nutně musí trhat česnek, pak bych doporučoval jen pár listů, aby uspokojil svou zvědavost či chuť. Rozhodně by česnek medvědí neměl být trhán pro byznys, pro následný prodej.“

 

Jak medvědí česnek trhat? Šetrně, abyste rostlinu nepoškodili. Z jedné rostliny byste neměli uštípnout více než dva listy. A ty ideálně těsně nad zemí odstřihněte.

 

Kolik česneku si můžu z lesa odnést celkem?

Celkové množství rostliny, které si může jeden člověk z přírody odnést, se určit nedá. Každý by si měl odnést jen to, co potřebuje pro svou potřebu. Je v tom ale potíž.

 

Když na jedno místo postupně dorazí několik sběračů, mohou vitální porost zcela zdecimovat. Nevíte, kolik lidí přišlo před vámi a kolik lidí přijde po vás. „Z textu zákona plyne, že můžete trhat tolik česneku, abyste neohrozila místní populaci nebo místní ekosystém. Čím menší je tedy na místě populace česneku, tím méně ho můžete natrhat. Po trhání česneku musí na místě zůstat dostatečně silná populace,“ vysvětluje Jiří Rom.

 

Překážky, které jsou kladeny do cesty trhačům, nekončí u apelování na morálku. Z důvodu příliš intenzivního využívání česneku medvědího byla bylina například vyřazena ze sběračské mapy naovoce.cz, která ukazuje místa, kde je možné sklízet přírodní bohatství, především ovoce volně rostoucích stromů.

 

„Mrzí nás to, ale je to tak. Česnek medvědí měl v naší mapě čestné místo od samého počátku. Jeho obliba ale každým rokem roste, a s ní přibývá i lidí, kteří se vydají na jeho sběr. A bohužel se mezi naprostou většinou ohleduplných sběračů najdou díky módnosti medvědího česneku i tací, kteří ho sklízí po trsech, nejen pro svou potřebu, a bez ohledu na to, jestli se na tom samém místě objeví i příští rok,“ odůvodnil tým iniciativy na ovoce vyřazení byliny z mapy. „Česnek medvědí je bylinka náchylná k poškození, a podle toho je třeba se k ní chovat,“ doplňují lidé z iniciativy Na ovoce.

 

Znamená to netrhat medvědí česnek vůbec? Na co je tedy v kuchařkách tolik receptů na palačinky s medvědím česnekem, pomazánky, risotto a pesto?

 

Trhat medvědí česnek ve volné přírodě samozřejmě není jediná cesta, jak k němu přijít. Zkuste si ho koupit v zahradnictví a pěstovat ho v truhlíku za oknem nebo na zahradě. Pokud mu vytvoříte dobré podmínky, sklizeň máte jistou.

 

Při nakupování bylinek se ale vyhněte prodejcům, kteří vyrýpli rostliny ve volné přírodě a vám je na ulici prodávají. I k tomu v posledních letech dochází. Obchodníci, kteří se rozhodli bylinu z volné přírody zpeněžit, se sice vystavují pokutě, ale to je neodrazuje. V chráněných územích, kde se medvědímu česneku daří především, se výše pokuty pohybuje v rozmezí 500 až 10 000 korun – záleží na tom, jak moc populaci medvědího česneku sběrač vydrancuje.

 

„Trhače česneku medvědího, stejně jako trhače dalších rostlin, může kontrolovat prakticky kdokoliv. Kdokoliv může trhačům vysvětlit úskalí jejich počínání, při kterém mohou poškodit populaci, případně ekosystém,“ upozorňuje Jiří Rom. „Legitimovat a následně uložit pokutu může státní a městská policie a stráž ochrany přírody,“ doplňuje.

 

Odpovědí na otázku, jak tedy sbírat medvědí česnek s ohledem na přírodu, je: málo, nebo raději vůbec. Nejlépe si vypěstujte vlastní.

Zdroj: https://ekolist.cz

více …

Když si chcete u svého rodinného domu postavit čistírnu odpadních vod, čeká vás návštěva vodoprávního úřadu s jeho přísnými předpisy. Jakmile čistírnu zprovozníte, jste za vodou: v praxi už nikdo už nebude kontrolovat, zda ji provozujete správně. Pokud nás zajímá kvalita vody v Česku, neměli bychom podle Michala Šperlinga, který se od roku 2008 věnuje výstavbě kořenových čistíren odpadních vod, nečištění odpadních vod dále přehlížet.

Jaká je u nás situace s domovními čistírnami odpadních vod?

Převládá tu technooptimistický přístup. Přesvědčení, že když člověk má technické zařízení, tak čištění funguje. Že stačí mít certifikovanou technologii a bude dobře.

A ono není?

Ne. Dneska musíte mít stohy papíru, abyste získal povolení k provozování domovní čistírny, ale jakmile ho máte, tak už se nemusíte o nic starat. Protože stát má nulovou vůli či schopnost ohlídat, co lidé vypouštějí ze svých domovních čistíren odpadních vod.

Čili podle vás se u nás provozují domovní čistírny odpadních vod, které moc nefungují?

Ano. A je to zásadní problém.

Já nevím, jaká systémová opatření by bylo vhodné přijmout. Ale cítím strašnou potřebu stát vyzvat k tomu, aby začal řešit nefunkční čistírny odpadních vod, aby se podíval na prokopnuté septiky, přepady z domů přímo do potoka.

Protože do prostředí se dostává spousta odpadních vod, které ne že jsou čištěny špatně, ale nejsou čištěny vůbec. A to nejen z individuálních zdrojů, kdy má někdo u domu prokopnutý septik nebo nefunkční čistírnu odpadních vod, ale i z celých vesnic, hotelů...

Jak je to možné? Lidé přeci mají domovní čistírnu, kterou úřad povolil…

Častý problém s domovními čistírnami odpadních vod je, že majitel žije v přesvědčení, že se o čistírnu není nutné nijak starat. Prostě se jednou zapne a ona jede.

Já jsem díky své profesi měl možnost vidět celou řadu domovních čistíren a opravdu velmi často jsem viděl zařízení, které odpadní vodu jen probublalo a promíchalo a poslalo dál do prostředí. A v takovém případě by byl mnohem lepší i obyčejný septik.

Podobné zkušenosti má i zástupce Povodí Ohře pan Ing. Zahrádka, který říká, že až 90 % menších čistíren je nefunkčních.

Co čistírna potřebuje za péči?

Ty dražší, lepší čistírny zvládnou, když se do nich člověk podívá jednou za měsíc a když jednou za čas přijede servisní technik, který čistírnu správně nastaví.

Horší čistírny potřebují péči skoro průběžnou. A dost často se stává, že i při běžném způsobu zatížení nemá čistírna šanci fungovat správně. Protože se o ni prostě nikdo nestará.

Jeden příklad za všechny. Nedávno se v hotelu v Bílých Karpatech konala odborná konference k čištění odpadních vod. A když se vyráželo na exkurzi, z legrace jsem řekl, abychom se šli podívat na čistírnu odpadních vod toho hotelu.

A byl to ukázkový příklad špatné praxe: čistírna jen bublala a všechno to pěkně promíchané znečištění z ní šlo dál. Za akumulační nádrží byl zásak, který byl ucpaný. Normálně tam na povrch vyvěrala nečištěná voda a odtékala někam do chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat.

To není extrémní, výjimečný příklad. To je běžná praxe. Standard. (Než mít neudržovanou domovní čistírnu, to je lepší dobře provozovaný septik.)

Ale když si člověk pročte nějaké články a weby k čistírnám odpadních vod, tak se dost často dočte, že stačí jen nějaká lehká údržba, vyčistit koš a čas od času nasypat enzym. Takže to takhle jednoduché není?

Jistě, můžou být domovní čistírny odpadních vod, které skoro nic nepotřebují, nějaké dražší, sofistikovanější modely. Nebo kořenové čistírny s vertikálními filtry.

Ale co vím já ze své vlastní zkušenosti, co vím od úředníků z vodoprávních úřadů, od lidí z Povodí, tak takových dobrých technologických čistíren bude – plácnu – deset procent. A zbytek je těch, které jsou kvůli nedostatku údržby vlastně plně nefunkční.

A abych byl úplně přesný, není to jen nedostatek údržby, ale také to, co lidé do čistírny odpadních vod posílají.

Jak to myslíte?

Když do domovní čistírny odpadních vod pošlete kýbl se Savem nebo když celý den perete, tak to spolehlivě zničí aktivační stupeň čištění. Vybijete v něm všechno živé.

A je také důležité říct, že Česko je unikátní tím, že se k malým zdrojům znečištění, třeba k domácnostem, doporučují především aktivační čistírny odpadních vod.

To je technologie, která není pro rodinný dům tak vhodná právě proto, že při běžném provozu je složité udržet funkční aktivační stupeň čištění. Vyžaduje to kázeň uživatele a průběžnou údržbu a kontrolu, kterou nechce a neumí běžný člověk dělat. V zahraničí musí mít každá takováto čistírna odborného provozovatele, který ručí za bezchybný provoz. Mimo to byl měly být povolovány jen aktivační čistírny, které prokáží, že jsou běžný provoz domácností schopné zvládat. Z aktivačních jsou to čistírny s automatizovaným provozem – čistírny typu SBR. Ale i ty potřebují údržbu a není možné je překrýt mulčovací kůrou a nechat je svému životu. Nebo čistírny kořenové s vertikálními pulzně skrápěnými filtry, které fungují stabilně a bez problému zvládají výkyvy zatížení. Ale i ty potřebují jednou za rok vyvézt kal, posekat rostliny a občas zkontrolovat funkčnost pohyblivých součástí.

Kontroluje u nás někdo kvalitu vypouštěné vyčištěné vody z domovních čistíren odpadních vod?

V podstatě ne. Pro legální provozování domovní čistírny odpadních vod postavené na ohlášení vám stačí jednou za dva roky revize. Takže jednou za dva roky přijede revizní technik, čistírnu nastaví a pak dva roky nic.

A nedělám si iluze o tom, že by nebyli revizní technici, kteří dají razítko na v podstatě nefunkční čistírnu. Navíc většina uživatelů ani žádného revizního technika nevolá.

A pokud má někdo domovní čistírnu na stavební povolení, měl by dvakrát ročně odebrat vzorky. Ale to lidi často nedělají.

Už několikrát jsem zažil, jak si někdo pochvaluje, že má domovní čistírnu odpadních vod už osm let a vůbec se o ni nemusí starat. A pár takových jsem viděl na vlastní oči. Byly plné kalu, který spolu s nevyčištěnou vodou odtékal někam pryč.

Stát sice říká, že by měly být revize a vzorky, ale fakticky nikdo nekontroluje, co z domovních čistíren odpadních vod teče ven. A revize ani rozbory nekontroluje.

To je pozoruhodné, vzhledem k tomu, jak složité někdy bývá získat povolení…

Přesně. To je úplně nesmyslné nastavení. Získat povolení je někdy skoro nemožné, požadavky vodoprávního úřadu jsou opravdu přísné. Je to taková noční můra stavebníků.

Ale jakmile povolení na domovní čistírnu odpadních vod získáte, máte vyhráno. Nikdo vás už nekontroluje a klidně můžete čistírnu odpadních vod vypnout a nechat odpadní vodu protékat pryč. Což je paradoxně v některých případech i lepší, protože pak čistírna funguje vlastně jako hodně drahý septik.

A podle vás by tedy stát měl zpřísnit dohled na majitele čistíren?

Stát by si měl hlavně připustit, že tenhle problém existuje. A měl by začít hledat řešení.

Je naprosto pokrytecké nastavit přísná pravidla, ale zavírat oči nad tím, že je nikdo nedodržuje.

A problém je to docela velký. Týká se totiž většiny domů, které nejsou připojeny na kanalizaci. Podle mého většina takových domů má čištění domovních odpadních vod vyřešeno čistě formálně, ale reálně nic nečistí.

Bude to naprostá většina rekreačních objektů, které mají aktivační čištění. A pak tu je stále spousta domů, které mají starou, netěsnící žumpu nebo prokopnutý septik.

Má to nějaké jednoduché řešení?

Jednoduché řešení to nemá.

Každopádně by bylo dobré dělat minimálně osvětu mezi provozovateli čistíren, že je třeba se o ně starat. A mít k nim dokumenty v pořádku. Tak jako lidé považují za samozřejmost, že auto musí mít technickou kontrolu, podobně by to mělo být i u čistíren.

Důslednější vyžadování kontroly by pomohlo i výrobcům, ti by dodávali kvalitnější a dražší čistírny a zajišťovali by k nim servis.

Co by se mělo změnit?

Stát by měl dbát na to, aby se povolovaly technologie, které mají u rodinných domů a rekreačních objektů smysl. Potíž je, že legislativa je u nás nastavena nešťastně a výrobcům stačí, když mají patřičný certifikát.

Asi je nutná osvěta u lidí, aby se o své čistírny starali. Aby věděli, že to není bezúdržbové zařízení.

A úřady by měly vyžadovat a kontrolovat minimálně to, co je v zákoně dané.

Kacířská otázka. Řeky a potoky mají ohromnou samočistící schopnost. Vadí, že se do nich vypouští nečištěné odpadní vody? Fakt to vadí?

Vadí. Vezměme si za příklad ten hotel v Bílých Karpatech. To je krajina, kde jsou nějaká společenstva, která tam žijí a která tam mají být a která jsou něčím cenná. Proto je to CHKO.

A vy do tohoto prostředí začnete dlouhodobě vypouštět znečištění, což jsou z pohledu přírody zpravidla živiny. A místo původních zajímavých rostlin tu najednou máme kopřivy. Znečištění způsobí lokální změnu prostředí.

A vadí to i všude jinde, protože nečištěná odpadní voda prostě kontaminuje povrchové a podzemní vody. Pak místo živých potoků máme stoky, místo dobré vody ve studních máme vodu plnou baktérií.

Jasně, vždycky jsme se zbavovali exkrementů do přírody. Ale když nebyly splachovací záchody, tak se exkrementy kompostovaly. Dneska je rozpustíme ve vodě a pošleme do potoka nebo do země, do podzemní vody.

A do podzemních vod se tak dostává spousta dusíku, spousta chemikálií a léčiv, spousta bakteriologického znečištění. A pokud to někde nečištěné vyvěrá, může to být zdroj nákazy.

A při zasakování blízko studní dojde k jejich kontaminaci. Půda sice má čistící schopnost, ale ne takovou, aby se do studní bakterie nedostaly.

To by možná mohla být cesta? Zájem o vlastní studnu?

Možná. Protože vodu z domovní čistírny odpadních vod typicky vypouštíte v místě, kde máte i studnu. A pokud máte čistírnu v pořádku a ona čistí, pak nehrozí, že budete mít ve studni bakterie.

A pokud máte studnu kontaminovanou bakteriemi, pak to nejčastěji bude kvůli tomu, že v okolí je někde prokopnutá žumpa nebo nefunkční čistírna. Taková studna může být kontaminovaná docela fest.

Má smysl napojit co nejvíc domů na kanalizaci? 

Určitě. O to se i Povodí a úřady snaží. Čištění na obecní čistírně je efektivnější, je lépe kontrolované, je tam odborný provozovatel a hlídá se kvalita vyčištění.

Ale někde je to finanční masakr. Vybudovat kanalizaci může být nad možnostmi řady obcí.

Obecně ale má smysl směřovat k centrálnímu systému čištění vody. Ale i u individuálního čištění je potřeba, aby stát měl mechanismy, jak lidi donutit, aby vodu čistili. Anebo aby jim povoloval technologie, které jsou na údržbu opravdu nenáročné.

Nebo aby za každou domovní čistírnou odpadních vod byla povinně akumulační nádrž, aby lidé viděli, co jejich čistírna produkuje za kvalitu vody. Protože když se to hned zasákne, tak nikdo nic nevidí. A dá se předpokládat, že když to bude mít člověk na očích, že se bude víc starat.

Nerad bych, aby z řečeného vyplynulo, že nemá cenu čistit vodu lokálně. Čistit, využívat a zasakovat je dobré v místě, kde se voda používá. Aby se vracela do země. Nejsem příznivcem projektů, kde jsou obce nuceny přečerpávat vodu kilometry daleko do větších čistíren. Je to často energeticky i finančně extrémně náročné.

Snažím se jen jen říct, že je třeba vodu čistit. A ze strany státu na to dohlížet a informovat lidi, že vypouštěním nečištěné vody tráví sami sebe.

A také podporovat technologie, které mají reálně schopnost vodu čistit bez neustálých zásahů uživatelů. To jsou v současnosti dražší elektronicky řízené domovní čistírny, většinou typu SBR, certifikované v CE třídě III nebo PZV, a moderní kořenové čistírny s vertikálními pulzně skrápěnými filtry. Ty jsou z hlediska provozu nejstabilnější a jsou schopné zvládat i velmi nárazový provoz hotelů a penzionů.

Jak máte vyřešené čištění odpadních vod vy sám u sebe?

Tak já mám velmi neobvyklé řešení. Mám rodinný dům v pražském vnitrobloku. Odpadní vodu mi čistí mokřadní čistírna, kterou mám na střeše domu. Vyčištěnou vodu používám na zalévání zahrady nebo na splachování záchodu.

Myslím, že by bylo dobré, kdyby se lidé naučili svou odpadní vodu čistit tak, aby ji mohli znovu používat. Z jednoho prostého důvodu. Je to voda, kterou stejně produkujeme. Splachujeme každý den, myjeme se, pereme. Této vody je vlastně dostatek a je škoda ji nevyužívat. Třeba místo splachování pitnou vodou můžete spláchnout vyčištěnou vodou. To přeci dává smysl.

Více viz Kořenovky.cz, zdroj: https://ekolist.cz

více …

Mokřadem rozumíme přechod mezi suchozemským a vodním ekosystémem, který má své specifické vlastnosti. Voda zde téměř neproudí ani nevysychá po celý rok nebo alespoň jeho větší část. Mokřadem rozumíme například močál, jezírko, rašeliniště, podmáčenou louku, ale i léta vypuštěný rybník nebo lom, ve kterých zbylo trochu vody. Mokřady významně ovlivňují vodní režim v krajině. Jsou přirozenou zásobárnou vody a specifickým prostředím pro různé druhy rostlin a živočichů. Jde o jeden z největších fondů genetické biodiverzity. Patří mezi biotopy s nejvyšší biologickou aktivitou, v tom se řadí hned za deštné pralesy a korálové útesy. Mokřady zadržují a postupně uvolňují mnohem více vody než jakékoliv uměle vytvořené vodní plochy. Například 10 m² mokřadů zadrží až 9 000 litrů vody.

Světový den mokřadů připomínají 2. února i Lesy České republiky. Kvůli zadržení vody v krajině a lese loni obnovily 420 tůní a mokřadů, zavodnily příkopy v lužních lesích v Podyjí a oživily desítky hektarů rašelinišť. Vše za 13,5 milionů korun v rámci vlastního programu Vracíme vodu lesu.

Tyto ryze přírodní vodní plochy doplňují soustavu technických staveb, které v našem programu budujeme. Suchu nezabrání, ale v krajině zlepší vodní režim. A o to jde, uvedl Josef Vojáček, generální ředitel Lesů ČR.

K největším loňským projektům patří první etapa obnovy rašeliniště u obce Hora Svatého Šebestiána v Krušných horách, kde vznikly stovky přehrážek a tůní. Druhá etapa je připravená.

Další rašeliniště podnik revitalizoval u Hrdlořez. "Přehradili jsme pět stávajících kanálů a vyhloubili tůně, což zlepšilo vodní režim na čtyřech a půl hektarech lesa", řekl Tomáš Hofmeister, vedoucí Odboru vodního hospodářství Lesů ČR. I tento projekt bude pokračovat.

Dalších 14 přehrážek vzniklo v síti odvodňovacích příkopů na Opavsku a s nimi na 75 metrech čtverečních i tůně.

V lužních lesích na jihu Moravy, které dlouhodobě vysychají, zase Lesy ČR obnovily zavodňovací příkopy, kterými do lesů přitéká voda z řeky Moravy.

Dvě tůně jsou nově také na Telčsku – jedna na 210 a druhá na 290 metrech čtverečních.

Lesní tůni obnovily Lesy ČR i na 260 metrech čtverečních na středočeském Kácovsku.

Dalším příkladem jsou tři tůně na 300 metrech čtverečních v lesích u Loučné nad Desnou.

V Libereckém kraji Lesy ČR loni vybudovaly nebo obnovily dokonce 19 tůní. "Zaměřili jsme se na revíry nejvíce postižené suchem. Za finanční podporu děkujeme Libereckému kraji", řekl Ludvík Řičář, krajský ředitel Lesů ČR z Liberce. Například na Frýdlantsku vzniklo 11 tůní a zahradily se meliorační kanály, takže voda nebude z oblasti rychle odtékat jako dosud. Podnik investuje do staveb vlastní prostředky a využívá i krajské a jiné dotace.

 

Redakčně upraveno

Zdroj: Lesy ČR

Zdroj foto: Pixabay

 

více …

Projekt "Cirkulární doprava v Brně" vyhrál v prestižní soutěži E.ON Energy Globe v kategorii Firma. Projekt prokázal, že biometan, vznikající v čističkách odpadních vod při zpracovávání kalů, se dá bez problémů používat jako pohonná hmota do autobusů na CNG, místo zemního plynu.

Iniciátorem projektu byl Institut Cirkulární Ekonomiky, inspiraci čerpal především z Finska a z Holandska. 

 

Bioplyn z čistírenských kalů jako ekologické palivo

Cílem bylo ukázat, že řešení pro efektivní využití bioodpadu existuje a spolehlivě funguje. Základní myšlenkou je zpracování biologicky rozložitelných odpadů města a získání biometanu, který je možné využít dál jako plnohodnotné biopalivo.

 

„Princip technologie spočívá v tom, že se pomocí bakterií vyrobí z prošlých potravin, zbytků jídel nebo z odpadní vody bioplyn, který se díky speciální technologii upraví na tzv. biometan, který je svými vlastnostmi identický se zemním plynem“ vysvětluje jeden z iniciátorů projektu Petr Novotný, projektový manažer INCIENu.

 

Jako zdroj pro výrobu bioplynu může sloužit široká škála biologicky rozložitelných materiálů – vše, co může být jednoduše rozloženo bakteriemi. Bioplyn je tak možné vyrobit i z prošlých potravin, exkrementů hospodářských zvířat nebo z cíleně pěstovaných plodin. „Paradoxem je, že bioodpad je velmi dostupná surovina, která se dnes většinou nijak nezpracovává a končí na skládkách nebo ve spalovnách, což považujeme za plýtvání cenným potenciálem. Podle nás je lepší k výrobě bioplynu použít primárně bioodpady, nikoliv cíleně pěstované plodiny“, dodává Petr Novotný. 

 

Dopravní podnik města Brna vyčlenil pro testování jeden autobus s pohonem na CNG, který po dobu testování plnil biometanem a provozoval na standardní lince. Společnost Brněnské vodárny a kanalizace poskytla pro testování bioplyn, který vzniká zpracováním čistírenských kalů a poskytla zázemí Čistírny odpadních vod v Modřicích pro umístění technologie a výdejního stojanu. Výzkumná společnost MemBrain bezplatně do projektu poskytla svoji jednotku na úpravu bioplynu na biometan a kompletně se postarala o technickou stránku věci.

 

Biometan je plnohodnotnou náhradou zemního plynu

„BioCNG autobus“ ujel na biometan téměř 5 000 km. Díky tomu, že biometan má identické složení jako zemní plyn, nebylo nutné stávající plynové autobusy nijak upravovat. Zkušební provoz trval 2 měsíce a byl vyhodnocen velmi pozitivně. Ukázalo se, že biometan je plnohodnotnou náhradou zemního plynu.

„Pilotní projekt v Brně měl za úkol především informovat veřejnost o tom, že existují cesty jak řešit městský biodpad. To se povedlo a nyní bychom rádi, aby v České republice začaly vznikat plnohodnotné projekty. Nejblíže tomu má nyní Praha, která má zájem realizovat ekologicky smysluplné projekty, např. výstavba městské odpadové bioplynové stanice s využitím biometanu k pohonu městských vozidel patří mezi hlavní priority v této oblasti. Byl bych rád, kdyby se připojila i další města,“ vysvětluje Petr Novotný.

 

Obecně v České republice existuje více než 500 bioplynových stanic, ale zatím jen 7 z nich zpracovává bioodpady. 

 

„Česká pole se každý rok pokryjí tisící hektary monokultur a přitom můžeme biopaliva budoucnosti vyrábět z odpadu.“, uzavírá Soňa Jonášová, ředitelka INCIENu.

 

Redakčně upraveno a zkráceno, celý článek viz Projekt cirkulární doprava v Brně vyhrál v prestižní soutěži e-on-energy-globe v kategorii firma

více …

Lesy hl.m.Prahy ve své záchranné stanici zvířat ročně ošetří stovky ptáků, které poškodil člověk v naivní snaze přilepšit jim dodáním krmiva. Někteří ptáci toto lidské "přilepšení" nepřežijí a hynou. Proto Lesy hl.m.Prahy vydávají upozornění na to, jak správně ptáky krmit.

více …

Je prý zapotřebí celosystémových změn, radikálních kroků, odříkání. Stojí totiž před námi úkol: zachránit budoucnost a nepromarnit přitom jedinou planetu, kde žijeme. Naším protivníkem jsou klimatické změny, a trochu nás trestá příroda, ke které jsme se posledních pár století chovali nehezky. Pomoci nám může rewilding a konina k obědu.

 

Receptů na ochranu přírody a krajiny je spousta. Liší se svými výsledky, rychlostí, s jakou jich dosahují a výší nákladů potřebných pro jejich realizaci a údržbu. Kritérií pro jejich hodnocení je samozřejmě spousta, ale v poměru cena/výkon si velmi dobře stojí metody tzv. rewildingu.

Volně přeloženo tedy znovuzdivočení, návrat krajiny do stavu divokého. Oproti jiným metodám, které více než malou měrou spoléhají na péči člověka (který rekultivuje, dosazuje, probírá, reguluje a směřuje) je „divočení“ zajímavé tím, jak málo si od lidí žádá.

Vlastně, je to příroda sama, která si designuje vlastní plán péče, koriguje stav vegetace a velikost populací. Lidé dodávají jen volný prostor, omezují rušivé vlivy a vlastně dodají jen startovní impuls.

Právě tahle povšechní absence lidského faktoru je zdrojem největších kontroverzí. Lidé prostě rádi něco řídí a mačkají čudlíky.

 

Dejme šanci inženýrům. Zvířecím
Při dobře nastaveném rewildingu toho ale není zapotřebí, a řízení, správa, je ponechána v režimu neviditelného autopilota – přírody.

 

Příklad? Řekněme, že chcete v nějakém lidmi neobydleném povodí nějaké říčky realizovat protipovodňová opatření, zvýšit současně retenci vody v krajině a druhovou pestrost lokalit.

 

A už asi v duchu přepočítáváte, kolik buldozerů a bagrů bude zapotřebí na vyhloubení nových meandrujících koryt, jakým způsobem budete sanovat jejich stabilitu. Už se vám ve skladu vrší kůly, pletiva a sazeničky cílových dřevin, bataliony ptačích budek.
Prostě ambiciózní projekt za miliony. Celé čety zelených brigádníků čekají na váš pokyn.

A najednou vám někdo řekne, že tohle všechno zastane jedna nebo dvě rodiny bobrů. Jak jako? Tak. Prostě.

 

Je třeba zdivočet Evropu

Pochopitelně, mohli bychom to dělat jinak. Sekačkami a střídavým kosením. Traktory. Pojížděním luk pásovými vozidly. Dosazovat cílové dřeviny a vyřezávat ty, které se nám zrovna nehodí. Někde v zázemí odchovávat cílové druhy hmyzu a ptáků, a pak je na tuhle zahrádku vypouštět, v naději, jestli se uchytí.

Dost náročná, pomalá a nákladná dřina, s ne úplně jistým výsledkem. Ale dal by se na to vypsat grant. Anebo tam prostě necháme celoročně žít divoké koně, kteří přirozeným způsobem celou rozsáhlou lokalitu regenerují do přírodního stavu.

My ale v současnosti nepotřebujeme upravit a přírodě přiblížit jen jednu lokalitu. Potřebovali bychom stejně dobře fungující řešení pro mnohem rozsáhlejší areál. Zhruba velikosti Evropy. Řešení, které nám pomůže víc než z jednoho problému. Něco jako celosystémovou změnu. A tady to začíná být trošku divoké.

 

Koně. Velká spousta koní

Potřebujeme totiž ideálně uchovat nějaký ne zrovna minimální standard kvality našeho života, chtěli bychom efektivně zareagovat na klimatické změny (snížit emise), pomáhat přírodě… a nezbláznit se z toho.

Šlo by to.

 

Teď jde jen o to ze širokého spektra možných řešení, receptů na ochranu přírody a krajiny vybrat ty, které se osvědčily.

 

Třeba zrovna rewilding a jeho divoké koně. A vyhnout se krátkozrakým vratkým řešením, které jsou spíš než fakty vypodložené emocemi.

 

Pokud to dosud bylo trochu divoké, teď to začne být divoké hodně. Chceme rušit chovy skotu? Prosím. Ale naše krajina potřebuje spásače, přírodní hnojiva a lidé potřebují živočišné bílkoviny. Takže … zrušme kravíny a vypusťme do naší krajiny zvířata, která dokáží to samé, jako krávy, ale s jejich plynatostí to není tak vážné.

 

Vypusťme do krajiny koně!

A začněme je jíst místo hovězího!

 

Místo prorostlého stejku pořádný flák koniny. Zbavíme se tím ekologické zátěže hospodářských chovů skotu, příznivě zdivočíme evropskou krajinu, zlepšíme svou klimatickou bilanci a přitom se neochudíme o kvalitní masité kalorie.

 

Stáda divokých koní z hlediska efektivity stála hned za tlustokožci. Takže se skutečně zdá výhodné nahradit naše krávy koňmi. Po všech stránkách, včetně té konzumní. Že je nápad švédských vědců, vyzývajících k rewildingu a nepřímo i k pojídání koní, do krajnosti drastický? Jděte.

 

To když na začátku července přišli švýcarští vědci s neméně šíleným a drastickým nápadem na vysazení bilionu stromů, to se vám líbilo, viďte?

Chápu, lidé prostě rádi něco řídí, kontrolují, regulují a mačkají čudlíky. Příroda je to stromečkově zelené. A teď by nám s transformací celoevropského zemědělství, posunu užívání krajiny směrem k přírodnímu stavu a produkovanými emisemi měli pomoci koně? A ani bychom nemuseli přestat jíst maso, jen bychom místo hovězího jedli koninu? Děsivé, rozumím.

Na druhé straně, místo hovězího koninu do každé rodiny? Maso ze zdravých a nepříliš starých zvířat se vzhledem i chutí velmi podobá hovězímu. Barvu má tmavě červenou, má hrubší svalová vlákna, chuť je díky vyššímu obsahu glykogenu mírně nasládlá. Nutriční hodnotou se téměř shoduje s hovězím, průměrně však má nižší obsah tuku. Je zdravější. Na konině si pochutnávají v celé Asii, na Sibiři, v Kazachstánu a Mongolsku, Mexiku, Austrálii, Argentině. Neošívají se nad ním Italové ani Francouzi. Tedy, ošívají, ale svých 60 000 a 20 000 tun ročně spořádají.

Vždycky tabu, vždycky in

Je přitom dobré doplnit, že kraví oči nejsou o nich smutnější, než koňské, a pojídání koní je v Evropě tabuizované teprve nedlouho, a dost střídavě.

 

Koňským masem se živili křesťané za časů Římské říše, a tuhle pochoutku opustili poprvé až v roce 590, kdy jim ji zatrhl papež Řehoř I. Veliký.

 

Svatému otci nešlo o lásku bližních ke zvířatům, ale o to, že koně byli užitečnější do tahu. Také skoro všechny bitvy po tisíc let vyhrávala obrněná jízda. Koně byli zapotřebí jinde než na talíři.

 

Další zákaz pojídání koniny přišel v roce 732, a po něm se fáze povoleno/zakázáno prakticky opakovala se stoletou periodou.

 

Zdroj: ekolist.cz

Zdroj fota: pixabay.com

více …