Zelenenoviny.cz

Budování tůní a mokřadů se často považuje za jedno z nejlepších opatření, jak v krajině zadržet vodu. Zároveň nabízí domov obojživelníkům a dalším druhům, které v dnešní zemědělské a urbanizované krajině přežívají jen obtížně. Nejeden majitel pozemku se při zprávách o suchu zamyslí, že by si taky mohl pořídit tůň. O tom, jak složité nebo jednoduché to je, jsme si povídali s Jaromírem Mašterou.

Chci mít tůň či mokřad. Stačí, že jsem majitelem pozemku a nevím co s penězi a prostě vykopu tůň a pak už jen poslouchám kvákání žab. Je to takto jednoduché?

Výborný základ je, když někdo má pozemek a chce na něm funkční mokřad. Takovým lidem doporučuji kontaktovat buď organizaci, co se budování tůní věnuje (my nejsme jediní), anebo Agenturu ochrany přírody.

Zásadní totiž je, aby opatření navrhl nebo pomohl navrhnout člověk, co tomu víc než jen trochu rozumí. Aby se kvůli ušlechtilému nápadu něco jiného cenného nezničilo. Takže je nutné na místě provést nějaké průzkumy a pak vytvořit návrh.

 

Potřebuji k tomu nějaké povolení od vodohospodářů nebo od kohokoliv jiného, když jsem majitelem pozemku? Souhlas sousedů, obce, vyjádření rady starších?

Ne na každou tůň potřebujeme vodoprávní povolení. Ale také neplatí, že všechny tůně jde udělat bez vodoprávního povolení. Záleží na tom, jak bude ta tůň velká, jestli bude mít přítok a odtok, zda bude mít nějaké technické prvky.

Vodní zákon řeší různé věci ohledně tůní a vodních toků, a hodně záleží na výkladu a postupu příslušného úřadu. Když to bude drobné opatření, je nutné jen posouzení, návrh, konzultace a pak už můžete kopat. Drobná opatření půjdou realizovat rychle a docela jednoduše. Ale větší zásahy už budou náročnější na projednávání na úřadech.

Zjednodušeně lze říct, že malou tůň do 300 m2, mělkou do 1,5 metru hloubky, umístěnou mimo vodní tok, bude nejspíš možné zbudovat bez povolení vodoprávního úřadu.

Ale i kdyby to náhodou nebylo na vodoprávní povolení, vždy všem doporučujeme záměr předem s orgánem ochrany přírody nebo AOPK probrat. Když už nic jiného, tak vám třeba s něčím poradí. Souhlas sousedů je vhodný, ale asi ne nezbytný. Ale zase rozumně: v případě, že u sebe zvýšíte zamokření pozemku, může k tomu dojít i u souseda. A z toho by mohlo být mrzení.

 

Dokážu si představit, že lidé nebudou tůňku nebo mokřad chtít, protože je budou mít za líhniště komárů...

U komárů je to tak, že se sice budou v tůních vždy rozmnožovat, ale ve správně fungujících tůních bude vždy a téměř trvale přítomno velké množství predátorů, kteří larvy komárů žerou. Larvy i dospělci vodních brouků, larvy vážek a čolci. Nemůže tam proto docházet k přemnožování komárů.

Obecně problémové z pohledu komárů bývají všechny vodní biotopy, kde nejsou jejich přirození nepřátelé, například různé umělé nádoby na zahradách či technické nádrže. Dlouhodobě udržované a funkční tůně nemohou nikdy sloužit jako líhniště komárů.

 

Teď mě napadla taková další taková nepříjemnost. Mokřady jsou ze zákona významné krajinné prvky, a na jejich území se musím spoustě aktivit zdržet. Takže úplně zjednodušeně: je mnou vybudovaný mokřad nebo tůň pořád moje?

Mokřad v obecném pojetí není podle zákona č. 114/1992 o ochraně přírody významným krajinným prvkem. Významnými krajinnými prvky ale jsou vodní toky, rybníky, rašeliniště a údolní nivy vodních toků. A protože to všechno lze považovat za mokřady, je tedy řada mokřadů alespoň zčásti významným krajinným prvkem.

Jinak tůně a mokřady obecně jsou tzv. krajinnými prvky. To je však pojem důležitý pouze v oblasti dotací na zemědělské hospodaření.

 

V tom se trochu ztrácím…

Zjednodušeně: zásadní je to, že je nesmíme poškodit nebo zničit. Pokud nivu vodního toku odvodníte, je to poškození. Pokud tam budete běžně hospodařit a nebudete nic dalšího provádět, nic se neděje, nic se nemění. Když tam vytvoříte pár mělkých tůní na vhodných místech, stav zlepšíte, a tedy jste se také nijak neprovinili. Spíš byste měli obdržet poděkování.

Mokřad, kde vytvoříte něco, co ho nepoškodí, je samozřejmě pořád ve stejném vlastnictví a určitě nepozbýváte žádných svých práv. Právní ochrana se většinou nezmění, když děláte tůně či revitalizujete vodní tok.

 

Je doporučena nějaká minimální rozloha, aby to opravdu mělo význam jiný než estetický?

Minimální rozloha tůní ani mokřadů není daná. A i drobná tůň může být místem pro rozmnožování třeba čolků obecných. I drobný mokřad může pomoci zlepšit minimálně mikroklima dané lokality.

Obvykle platí, že čím větší mokřad, tím pro krajinu i biodiverzitu lépe. Už to ale úplně neplatí pro tůně, protože ne vždy je největší tůň to nejlepší. Je potřeba vycházet z terénních podmínek.

Obecně pro tůně platí, že je potřeba jejich různorodost. Tedy nebudovat jednu, ale více tůní, s různými parametry. Tak zajistíme nejvyšší biodiverzitu, protože každý organismus si najde to, co potřebuje.

Doporučujeme zbudovat vždy alespoň jednu větší tůň, řekněme alespoň 100 m2, a pak více malých v řádu desítek i jednotek m2. S tím, že tůně by měly mít velký rozsah mělčin.

 

Dá se nová tůň nebo mokřad založit všude, kde mě jen napadne?

Přírodě blízká tůň se nedá udělat kdekoli.

Samozřejmě za pomoci betonu či folie můžeme jezírko či tůň vyrobit všude, ale nefunguje to ideálně. I když už jsem viděl hodně pěkných a funkčních zahradních jezírek.

Místa, kde budovat tůně, mohou být různá, tedy může jít o louku, les, nebo třeba i pole. Důležité pro výběr bude provedení prvotního průzkumu.

 

A když vynecháme beton a fólie, kde se to obzvlášť hodí a kde to prosím zrovna rozumné není?

Záleží na zemině a zamokření místa. Aby tůň držela alespoň po část roku vodu, je většinou třeba jílovité zeminy nebo přímo čistého jílu. Když máme jinou zeminu, může se podařit dosáhnout zadržení vody například důkladným strojním zhutněním.

 

To zní jako recept od Babici.

Ano, nikdy to nebude úplně fungovat.

Obecně bychom měli vybírat místo pro tůň podle toho, jestli je tam mokro, tedy ne jen vlhko, ale opravdu mokro. Nejlépe po většinu roku.

Nebo když je místo suché, ale je zde jíl a my víme, že voda je v melioraci, může to také být vhodné místo.

Díky přítomnosti povrchové či podpovrchové vody můžeme zajistit, že tůň bude fungovat po většinu roku.

Tůň lze udělat i na místě, kde bude plněna pouze ze srážek. A není to určitě špatně. Neprůtočné tůně jsou v krajině velmi potřebné a pro řadu druhů obojživelníků jsou mnohem lepší než ty hodně průtočné.

Čili tůň můžeme udělat prakticky kdekoli, jen není jisté, jak to s ní bude dál.

 

Na kolik mě takový dobrý skutek přírodě vyjde?

Vše záleží na rozsahu a na tom, jak drahá bude tvorba tůně nebo zásah na celém mokřadu.

Ručně se dá zbudovat leccos. Je to však poměrně náročné, zejména časově. Ale když do toho vložíte svůj čas a energii a nebudete jí litovat, může to být vlastně zadarmo.

Lepší je ale použít mechanizaci, osvědčený je konkrétně menší pásový bagr. A tady už záleží na tom, jak rychle bagrista pracuje a jakou má hodinovou sazbu.

Ale nelze jen násobit, každá lokalita je trochu jiná a někde jde bagrování rychle, jinde bude stroj zapadat. Někde bude hodně prací navíc.

Částku za den nebo za 100 m2, kterou byste asi chtěl slyšet, vám bez prohlídky konkrétní lokality nepovím.

 

Můžu si zažádat o nějakou dotaci na zřízení tůně či mokřadu? Ne že bych to preferoval, ale peníze se hodí vždycky.

Není důvod odmítat dotaci na mokřady od státu. Stát tímto způsobem realizaci těchto opatření podporuje. Je to sice stále v malém rozsahu, ale podpora to je a my si jí vážíme a děkujeme za ní. Bez podpory od MŽP bychom toho zdaleka neudělali tolik. Všechno něco stojí a bagrování obzvlášť. Kdo to nedělá, neumí si představit náklady s tím spojené.

MŽP má dva jednodušší dotační programy – Program péče o krajinu a program Podpora obnovy přirozených funkcí krajiny. Pak je tu ještě Operační program životní prostředí, který ale nevyužíváme. Je určený hlavně pro velké projekty.

 

A s jak obsažným fondem mám počítat do dalších let na údržbu?

Následná údržba je v některých lokalitách jednoduchá, stačí třeba jen kosení či pastva. Každý rok je potřeba někde dělat minimálně drobné úpravy rýčem, občas se ukáže i potřeba většího zásahu. Dost také záleží na kvalitě provedení té tůně – když se to udělá dobře, je velká šance, že to bude dlouhodobě fungovat bez potřeby větších zásahů.

Neplechu mohou nadělat krtci, hryzci, splach zeminy, nadměrné zarůstání lokality nebo třeba vjezd vozidla do místa, kde nemělo co dělat.

 

Dobře. Jak dlouhou životnost taková tůň má?

Ty mělčí vydrží kratší dobu, jen několik, řekněme osm deset let. A budou po tu dobu skvěle fungovat. Je to lepší, než udělat hluboké. Ty sice vydrží 20 let, ale nikdy nebudou pro tolik druhů vhodné.

 

Na co si dát při zřizování tůně pozor?

Obecně jsou mokřady a tůně s menším podílem dřevin lepší, žije zde více organismů. Ale i mokřady s více dřevinami a zastíněné tůně jsou významné pro některé druhy. Je tedy dobré vytvořit určitou mozaiku a na mokřadu mít jak plně osluněné, tak i téměř zastíněné tůně.

Výsadba stromů je na mokřadech skoro vždy nevhodná a hlavně zbytečná. Pokud tam nějaké dřeviny chceme, pak stačí nechat pracovat přirozenou sukcesi – vyrostou tam samy. Pokud je tam nechceme a chceme udržet tůň osluněnou, musíme dřeviny prořezávat nebo redukovat pravidelným kosením.

Mezi nežádoucí zásahy na mokřadech asi patří hlavně nadměrné odvodňování, zavážení různým materiálem a velkoplošné zalesňování. Mokřad můžete výrazně poškodit nebo zničit i tím, že na jeho celé ploše postavíte rybník. Tak sice mokřad nahradíte jiným typem mokřadu, ale ten původní byl někdy z přírodního hlediska mnohem cennější.

 

Kdy je pro práci na mokřadech nejlepší doba?

Vhodné pro zásahy na mokřadech je období klidu, kdy se tam pohybuje nejméně živočichů. Nejlépe je tedy budovat tůně zhruba od října do února.

Ale záleží vždy na rozsahu zásahu. Malou tůň, kterou budeme kopat ručně, můžeme dělat prakticky kdykoli. Nebo když budeme obnovovat mokřad na ploše, která je nyní odvodněným polem. Ale velké bagrování v ploše, která je již nyní podmáčená a je zde velmi pravděpodobný výskyt obojživelníků a dalších živočichů, by mělo být směřováno do podzimu a zimy.

U zimního bagrování je také třeba brát ohled na potenciální zimoviště. To jsou ty na pohled nehezké hromady dřeva a listí, ve kterých možná něco spí.

 

Vykopu tůň, a nezaprší. Nebude z toho nakonec jen suchá a zbytečná drenážní jáma?

Záleží, kde tůň vykopete. Když bude na melioraci nebo na nějakém potoku či potůčku, o vodu se nemusíte bát.

Rozhodně kvalitu nenahrazujte hloubkou. Když se udělá hluboká tůň, tak kolikrát opravdu funguje jako drenážní jáma, a to i přesto, že třeba má přítok. Nadměrné zahlubování není dobré, dost často totiž dojde k porušení nebo přímo odstranění nepropustné vrstvy a voda uniká pryč.

Správná tůň je mělká, nesmí se při její realizaci prokopnout nepropustná vrstva půdy. Když se to stane, musí se to opravit.

Když uděláte dobrou, mělkou tůň na mírně podmáčené ploše, tak je pravděpodobné, že to bude fungovat.

 

Dobře, udělám mělkou tůň, a ona mi v létě vyschne. Co pak?

Nic, to ničemu nevadí, naopak. Mělké vysychavé tůně patří mezi velmi nedostatkové biotopy v krajině, jsou hodně cenné třeba pro žábronožky, listonohy či ropuchy krátkonohé. Chyba to není.

 

Obojživelníci a jiná živočišná chamraď si tu tůň sama najde, nebo je potřeba je tam nastěhovat?

Naše krajina ještě naštěstí pořád trochu funguje a tak je velmi pravděpodobné, že když někde uděláte tůň a dobře se budete starat o její okolí, samo vám tam něco přijde a začne tam růst vhodná mokřadní vegetace.

Zásada by asi měla být „nic nikam nevysazovat“. Z této zásady můžeme udělat nějaké výjimky, kde je to prokazatelně příliš izolované, třeba ve městech. Případné vysazování by se ale mělo týkat spíše jen rostlin, u živočichů jsou výrazně větší rizika zavlečení chorob nebo oslabení populací.

Určitě by vždy mělo jít o naše původní druhy a mělo by to být dobře promyšleno a projednáno s příslušnými úřady.

 

Je něco, na co se zapomíná?

Na mokřadech nejde jen o vodní biotopy a jejich vzhled, ale také o okolí.

Ono to platí obecně o krajině – abychom měli druhovou pestrost, musíme se o krajinu vhodným způsobem starat. A aby někde mohli dlouhodobě žít například žáby, čolci a ještěrky, musí zde být mozaika různých biotopů, péče nesmí být moc intenzivní a ani nesmí být plochy dlouhodobě zcela bez péče.

A musí zde být tzv. „mírný nepořádek“. Tímto slovem označujeme na vhodných místech ponechané hromady dřeva z prořezávek, padlé kmeny, hromady kamenů apod. Zjednodušeně lze říct, že jde o hromady či hromádky přírodního materiálu, která slouží jako místa úkrytu a zimování pro drobné živočichy.

Zdroj: ekolist.cz

více …

Do druhého ročníku soutěže o nejlepší projekty na zvládání dopadů klimatické změny Adapterra Awards se přihlásilo 78 projektů. Mezi přihláškami se potkávají městské a komerční projekty, ale i chytrá řešení na rodinných domech a v krajině. Všechny se snaží inspirativně vypořádat s výkyvy klimatu, které se dnes nejčastěji projevují suchem, horkem nebo přívalovými dešti.

V městském prostředí autoři nejčastěji sázejí na revitalizací sídlišť a domů, zmírňování dopadů vln veder nebo netradiční parkové úpravy. Rekordní počet dvaadvaceti přihlášek, které pomáhají zvládat výkyvy počasí a klimatu v přehřáté zástavbě, se sešel také od zástupců Prahy a městských částí hlavního města. Právě česká metropole je pro letošní rok novým partnerem soutěže.

Mezi chytrými řešeními v hlavním městě najdeme mimo jiné Dům v úžině. „Na Praze 5 jsme využili zbytkové parcely, jejíž šířka je v nejužším místě pouhé čtyři metry. Při stavbě jsme kladli důraz na využití lokálních a obnovitelných materiálů s minimální produkci CO2,“ popisuje novostavbu její investor Michal Procházka z Atelier Saem.

„Díky využití vnitřních dvorů a průchodů chráněných proti povětrnostním vlivům a klimatickým extrémům vzniklo přirozené větrání a prosvětlení denním světlem, navíc otevřenost do ulice podporuje její bezpečnost,” líčí její přínosy Procházka.

Mezi pražskými želízky v ohni je dále například využití dešťovky v poliklinice Prosek, pasivní bytový dům Zelená Libuš, krajinný park V Ladech v Horních Počernicích či obnova centra Královské obory ve Stromovce.

Vedle obcí se svými řešeními přicházejí také soukromé firmy. Jedním z nich je i revitalizace areálu Svatopetrská v Brně-Komárově. „Přihlásili jsme rekonstrukci a nadstavbu brownfieldu na pasivní budovu, která využívá chytrý energetický koncept, obnovitelné zdroje energie a technologická řešení k energetickým úsporám. Na objektu se také nachází extenzivní zelená střecha a systém popínavých zelených stěn,” popisuje adaptační funkce stavby expert na zelené stavění Vlastimil Rieger.

Další příklady ze zbytku republiky ukazují, že také rodinný dům lze připravit na změny klimatu. Příkladem může být unikátní stavba na rozhraní přírodní rezervace a městské zástavby v Českých Budějovicích, která získala své jméno po javoru babyce.

„Dům Acer Campestre využívá jímání vody na pozemku k zálivce a splachování WC. Stavbu jsme navrhli ve futuristickém designu zasazeném včetně zahradních úprav a ozeleněné střechy do přírodního prostředí s použitím přírodních materiálů v konstrukci,” přibližuje projekt architekt Martin Augustin, který pasivní dům do soutěže přihlásil.

Ve volné krajině se zase pozornost přihlašovatelů upíná na zadržování cenné vody v půdě a navracení života do míst, které byly například v minulosti decimovány člověkem. Na řešení blízká přírodě vsadili například autoři počinu Oživlá krajina Darkoviček a Hlučína v Moravskoslezském kraji. „V projektu se zaměřujeme na obnovu zaniklých krajinných prvků, jako jsou polní cesty nebo meze. Dále vytváříme nové prvky, jako políčka s ekologickým hospodařením nebo tůně. Vše doplňuje několik set nových stromů a keřů, kterých ještě přibude. Cílem bylo také obnova a budování malých staveb jako posezení či kříž. Projekt zapojuje veřejnost, vlastníky půdy i obce,” komentuje svou přihlášku Tomáš Matýsek ze spolku Žít s krajinou.

Podobných inspirativních řešení se v druhém ročníku Adapterra Awards nakonec sešlo třikrát více než vloni, celkem 78. Z nich vybere porota složená z klimatologů, ekologů a dalších odborníků finalisty, kteří postoupí do letního hlasování o cenu sympatie, a také vítěze jednotlivých kategorií. Členové poroty před vyhlášením některé projekty navíc navštíví osobně. Vítězové si svá ocenění převezmou 4. listopadu na celostátní konferenci věnované adaptačním opatřením v Praze.

Všechny kvalitní projekty pak získají místo v inspirační databázi Adapterra a v průvodci nejlepšími adaptačními projekty letošního roku. Na vítěze čeká i odborná zahraniční exkurze za příklady adaptačních opatření a pro vítěze v kategorii Volná krajina také Cena Nestlé ve výši sto tisíc korun.

Zdroj: ekolist.cz

více …

Věděli jste, že emise připadající na elektroauto jsou u nás dvojnásobně ve srovnání s emisemi připadajícími na CNG - auto? A pokud se bude více využívat CNG z odpadních kalů, budou dokonce CNG - emise mínusové? Při rozhodování, jaké auto dnes koupit, aby bylo co nejekologičtější, poslechněte si pořad Rozhlasu plus z cyklu Leonardo. 

https://plus.rozhlas.cz/zajem-cechu-o-hybridni-vozy-stale-stoupa-8185476

více …

Příroda je na dosah všude, není nutné za ní jezdit do turisticky atraktivních míst, vzkazuje Agentura ochrany přírody ČR. Poukazuje, že i v okolí našich domovů lze pozorovat mnoho zajímavých zvířat a rostlin. Právě o nich toho ale někdy víme překvapivě málo. Proto přišla Agentura ochrany přírody a krajiny ČR před časem s výzvou pro veřejnost k mapování veverek: „Na veverku s mobilem“.

„Zkuste se v těchto nelehkých dnech zaměřit na veverky a dát nám o nich vědět prostřednictvím aplikace BioLog. Veverky jsou běžně k vidění i ve velkých městech, s trochou štěstí se někdy dají pozorovat přímo z okna. Pomůžete nám zjistit, kde všude žijí, a zda zbarvení srsti nějak souvisí s nadmořskou výškou jejich výskytu,“ vybízí Lucie Záhorová z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR.

Veverky jsou v jarním období velice aktivní, shání si potravu i partnera. Ve větvích si staví několik kulovitých hnízd, které pravidelně střídají. To z obavy před predátory. V období péče o mláďata samice dokonce několikrát veverčata přestěhuje. Pokud je dostatek potravy, mohou mít veverky mláďata i dvakrát do roka.

Záznamy pozorování veverky zapsané pomocí aplikace BioLog přehledně ukazuje Story mapa. Bílá místa na mapě však napovídají, že jsou ještě oblasti, odkud o pozorování veverky zprávy nejsou. To ale neznamená, že by tam veverka nemohla být.

„Od roku 2018, kdy jsme kampaň zahájili, se počet záznamů pozorovaných veverek ztrojnásobil. Veverka se stala doslova skokanem roku a nyní je nejčastěji zapisovaným druhem přes aplikaci BioLog. Bohužel jsme se také dozvěděli, že hodně veverek zahyne pod koly aut,“ zmiňuje Lucie Záhorová.

Pozorování veverky lze zapsat pomocí několika jednoduchých kroků, aplikace byla pro tento účel upravena. Pokud je vám ale bližší obsluha stolního počítače nebo notebooku, je možné svá pozorování zapisovat i prohlížet přímo přes webové stránky. Stačí si k tomu založit účet. Aplikace je propojena s Nálezovou databází ochrany přírody, kterou Agentura ochrany přírody a krajiny ČR provozuje. Ta nyní obsahuje více než 26 milionů záznamů.

více …

Zavření restaurací, posiloven, kin, obchodů a dalších míst, kde obvykle trávíme čas, zavedlo spoustu lidí do přírody. Organismus oslabený stresem a špatnými zprávami je třeba posílit kontaktem s přírodou. Znalci přírodního bohatství navíc mohou občas utrhnout nějakou tu bylinu a zvětšit své domácí zásoby potravin v době, kdy se nemá zbytečně chodit nakupovat.

A protože jsme v době takzvaného jarního aspektu, kdy vyrůstají a vykvétají světlomilné rostliny, najdete v lesích medvědí česnek. Jeho příznivé účinky na zdraví z něj udělaly vysoce žádanou bylinu. Kdo by dnes nechtěl mít doma pesto z medvědího česneku?

 

Mezi jeho výhody patří, že je zadarmo. Mezi nevýhody se počítá jeho podobnost jedovaté konvalince vonné a ocúnu jesennímu. Jejich konzumaci byste se měli vyvarovat.

 

Jak tedy medvědí česnek sbírat, pokud zároveň chcete chránit přírodu?

Vyhněte se zvláště chráněným územím. „Medvědí česnek, stejně jako jakákoliv jiná rostlina, se nesmí trhat v jakékoliv přírodní rezervaci,“ říká Jiří Rom z odboru ochrany prostředí pražského magistrátu. V Praze jde například o Divokou Šárku, Klánovický les, Cyrilov, Chuchelský háj, Vinořský park, Šanci, Radotínské údolí a další.

 

Mimo chráněná území se medvědí česnek trhat smí, ale jenom „pro osobní potřebu“, nikoli na prodej. Je to bylinka, která se snadno poškodí. „Pokud se na jedno místo vrhne během několika málo dnů dav lidí, reálně hrozí, že v dané lokalitě populaci česneku poškodí natolik, že nebude dlouhodobě životaschopná,“ upozorňuje Jiří Rom.

 

A dodává: „Když už někdo nutně musí trhat česnek, pak bych doporučoval jen pár listů, aby uspokojil svou zvědavost či chuť. Rozhodně by česnek medvědí neměl být trhán pro byznys, pro následný prodej.“

 

Jak medvědí česnek trhat? Šetrně, abyste rostlinu nepoškodili. Z jedné rostliny byste neměli uštípnout více než dva listy. A ty ideálně těsně nad zemí odstřihněte.

 

Kolik česneku si můžu z lesa odnést celkem?

Celkové množství rostliny, které si může jeden člověk z přírody odnést, se určit nedá. Každý by si měl odnést jen to, co potřebuje pro svou potřebu. Je v tom ale potíž.

 

Když na jedno místo postupně dorazí několik sběračů, mohou vitální porost zcela zdecimovat. Nevíte, kolik lidí přišlo před vámi a kolik lidí přijde po vás. „Z textu zákona plyne, že můžete trhat tolik česneku, abyste neohrozila místní populaci nebo místní ekosystém. Čím menší je tedy na místě populace česneku, tím méně ho můžete natrhat. Po trhání česneku musí na místě zůstat dostatečně silná populace,“ vysvětluje Jiří Rom.

 

Překážky, které jsou kladeny do cesty trhačům, nekončí u apelování na morálku. Z důvodu příliš intenzivního využívání česneku medvědího byla bylina například vyřazena ze sběračské mapy naovoce.cz, která ukazuje místa, kde je možné sklízet přírodní bohatství, především ovoce volně rostoucích stromů.

 

„Mrzí nás to, ale je to tak. Česnek medvědí měl v naší mapě čestné místo od samého počátku. Jeho obliba ale každým rokem roste, a s ní přibývá i lidí, kteří se vydají na jeho sběr. A bohužel se mezi naprostou většinou ohleduplných sběračů najdou díky módnosti medvědího česneku i tací, kteří ho sklízí po trsech, nejen pro svou potřebu, a bez ohledu na to, jestli se na tom samém místě objeví i příští rok,“ odůvodnil tým iniciativy na ovoce vyřazení byliny z mapy. „Česnek medvědí je bylinka náchylná k poškození, a podle toho je třeba se k ní chovat,“ doplňují lidé z iniciativy Na ovoce.

 

Znamená to netrhat medvědí česnek vůbec? Na co je tedy v kuchařkách tolik receptů na palačinky s medvědím česnekem, pomazánky, risotto a pesto?

 

Trhat medvědí česnek ve volné přírodě samozřejmě není jediná cesta, jak k němu přijít. Zkuste si ho koupit v zahradnictví a pěstovat ho v truhlíku za oknem nebo na zahradě. Pokud mu vytvoříte dobré podmínky, sklizeň máte jistou.

 

Při nakupování bylinek se ale vyhněte prodejcům, kteří vyrýpli rostliny ve volné přírodě a vám je na ulici prodávají. I k tomu v posledních letech dochází. Obchodníci, kteří se rozhodli bylinu z volné přírody zpeněžit, se sice vystavují pokutě, ale to je neodrazuje. V chráněných územích, kde se medvědímu česneku daří především, se výše pokuty pohybuje v rozmezí 500 až 10 000 korun – záleží na tom, jak moc populaci medvědího česneku sběrač vydrancuje.

 

„Trhače česneku medvědího, stejně jako trhače dalších rostlin, může kontrolovat prakticky kdokoliv. Kdokoliv může trhačům vysvětlit úskalí jejich počínání, při kterém mohou poškodit populaci, případně ekosystém,“ upozorňuje Jiří Rom. „Legitimovat a následně uložit pokutu může státní a městská policie a stráž ochrany přírody,“ doplňuje.

 

Odpovědí na otázku, jak tedy sbírat medvědí česnek s ohledem na přírodu, je: málo, nebo raději vůbec. Nejlépe si vypěstujte vlastní.

Zdroj: https://ekolist.cz

více …

Když si chcete u svého rodinného domu postavit čistírnu odpadních vod, čeká vás návštěva vodoprávního úřadu s jeho přísnými předpisy. Jakmile čistírnu zprovozníte, jste za vodou: v praxi už nikdo už nebude kontrolovat, zda ji provozujete správně. Pokud nás zajímá kvalita vody v Česku, neměli bychom podle Michala Šperlinga, který se od roku 2008 věnuje výstavbě kořenových čistíren odpadních vod, nečištění odpadních vod dále přehlížet.

Jaká je u nás situace s domovními čistírnami odpadních vod?

Převládá tu technooptimistický přístup. Přesvědčení, že když člověk má technické zařízení, tak čištění funguje. Že stačí mít certifikovanou technologii a bude dobře.

A ono není?

Ne. Dneska musíte mít stohy papíru, abyste získal povolení k provozování domovní čistírny, ale jakmile ho máte, tak už se nemusíte o nic starat. Protože stát má nulovou vůli či schopnost ohlídat, co lidé vypouštějí ze svých domovních čistíren odpadních vod.

Čili podle vás se u nás provozují domovní čistírny odpadních vod, které moc nefungují?

Ano. A je to zásadní problém.

Já nevím, jaká systémová opatření by bylo vhodné přijmout. Ale cítím strašnou potřebu stát vyzvat k tomu, aby začal řešit nefunkční čistírny odpadních vod, aby se podíval na prokopnuté septiky, přepady z domů přímo do potoka.

Protože do prostředí se dostává spousta odpadních vod, které ne že jsou čištěny špatně, ale nejsou čištěny vůbec. A to nejen z individuálních zdrojů, kdy má někdo u domu prokopnutý septik nebo nefunkční čistírnu odpadních vod, ale i z celých vesnic, hotelů...

Jak je to možné? Lidé přeci mají domovní čistírnu, kterou úřad povolil…

Častý problém s domovními čistírnami odpadních vod je, že majitel žije v přesvědčení, že se o čistírnu není nutné nijak starat. Prostě se jednou zapne a ona jede.

Já jsem díky své profesi měl možnost vidět celou řadu domovních čistíren a opravdu velmi často jsem viděl zařízení, které odpadní vodu jen probublalo a promíchalo a poslalo dál do prostředí. A v takovém případě by byl mnohem lepší i obyčejný septik.

Podobné zkušenosti má i zástupce Povodí Ohře pan Ing. Zahrádka, který říká, že až 90 % menších čistíren je nefunkčních.

Co čistírna potřebuje za péči?

Ty dražší, lepší čistírny zvládnou, když se do nich člověk podívá jednou za měsíc a když jednou za čas přijede servisní technik, který čistírnu správně nastaví.

Horší čistírny potřebují péči skoro průběžnou. A dost často se stává, že i při běžném způsobu zatížení nemá čistírna šanci fungovat správně. Protože se o ni prostě nikdo nestará.

Jeden příklad za všechny. Nedávno se v hotelu v Bílých Karpatech konala odborná konference k čištění odpadních vod. A když se vyráželo na exkurzi, z legrace jsem řekl, abychom se šli podívat na čistírnu odpadních vod toho hotelu.

A byl to ukázkový příklad špatné praxe: čistírna jen bublala a všechno to pěkně promíchané znečištění z ní šlo dál. Za akumulační nádrží byl zásak, který byl ucpaný. Normálně tam na povrch vyvěrala nečištěná voda a odtékala někam do chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat.

To není extrémní, výjimečný příklad. To je běžná praxe. Standard. (Než mít neudržovanou domovní čistírnu, to je lepší dobře provozovaný septik.)

Ale když si člověk pročte nějaké články a weby k čistírnám odpadních vod, tak se dost často dočte, že stačí jen nějaká lehká údržba, vyčistit koš a čas od času nasypat enzym. Takže to takhle jednoduché není?

Jistě, můžou být domovní čistírny odpadních vod, které skoro nic nepotřebují, nějaké dražší, sofistikovanější modely. Nebo kořenové čistírny s vertikálními filtry.

Ale co vím já ze své vlastní zkušenosti, co vím od úředníků z vodoprávních úřadů, od lidí z Povodí, tak takových dobrých technologických čistíren bude – plácnu – deset procent. A zbytek je těch, které jsou kvůli nedostatku údržby vlastně plně nefunkční.

A abych byl úplně přesný, není to jen nedostatek údržby, ale také to, co lidé do čistírny odpadních vod posílají.

Jak to myslíte?

Když do domovní čistírny odpadních vod pošlete kýbl se Savem nebo když celý den perete, tak to spolehlivě zničí aktivační stupeň čištění. Vybijete v něm všechno živé.

A je také důležité říct, že Česko je unikátní tím, že se k malým zdrojům znečištění, třeba k domácnostem, doporučují především aktivační čistírny odpadních vod.

To je technologie, která není pro rodinný dům tak vhodná právě proto, že při běžném provozu je složité udržet funkční aktivační stupeň čištění. Vyžaduje to kázeň uživatele a průběžnou údržbu a kontrolu, kterou nechce a neumí běžný člověk dělat. V zahraničí musí mít každá takováto čistírna odborného provozovatele, který ručí za bezchybný provoz. Mimo to byl měly být povolovány jen aktivační čistírny, které prokáží, že jsou běžný provoz domácností schopné zvládat. Z aktivačních jsou to čistírny s automatizovaným provozem – čistírny typu SBR. Ale i ty potřebují údržbu a není možné je překrýt mulčovací kůrou a nechat je svému životu. Nebo čistírny kořenové s vertikálními pulzně skrápěnými filtry, které fungují stabilně a bez problému zvládají výkyvy zatížení. Ale i ty potřebují jednou za rok vyvézt kal, posekat rostliny a občas zkontrolovat funkčnost pohyblivých součástí.

Kontroluje u nás někdo kvalitu vypouštěné vyčištěné vody z domovních čistíren odpadních vod?

V podstatě ne. Pro legální provozování domovní čistírny odpadních vod postavené na ohlášení vám stačí jednou za dva roky revize. Takže jednou za dva roky přijede revizní technik, čistírnu nastaví a pak dva roky nic.

A nedělám si iluze o tom, že by nebyli revizní technici, kteří dají razítko na v podstatě nefunkční čistírnu. Navíc většina uživatelů ani žádného revizního technika nevolá.

A pokud má někdo domovní čistírnu na stavební povolení, měl by dvakrát ročně odebrat vzorky. Ale to lidi často nedělají.

Už několikrát jsem zažil, jak si někdo pochvaluje, že má domovní čistírnu odpadních vod už osm let a vůbec se o ni nemusí starat. A pár takových jsem viděl na vlastní oči. Byly plné kalu, který spolu s nevyčištěnou vodou odtékal někam pryč.

Stát sice říká, že by měly být revize a vzorky, ale fakticky nikdo nekontroluje, co z domovních čistíren odpadních vod teče ven. A revize ani rozbory nekontroluje.

To je pozoruhodné, vzhledem k tomu, jak složité někdy bývá získat povolení…

Přesně. To je úplně nesmyslné nastavení. Získat povolení je někdy skoro nemožné, požadavky vodoprávního úřadu jsou opravdu přísné. Je to taková noční můra stavebníků.

Ale jakmile povolení na domovní čistírnu odpadních vod získáte, máte vyhráno. Nikdo vás už nekontroluje a klidně můžete čistírnu odpadních vod vypnout a nechat odpadní vodu protékat pryč. Což je paradoxně v některých případech i lepší, protože pak čistírna funguje vlastně jako hodně drahý septik.

A podle vás by tedy stát měl zpřísnit dohled na majitele čistíren?

Stát by si měl hlavně připustit, že tenhle problém existuje. A měl by začít hledat řešení.

Je naprosto pokrytecké nastavit přísná pravidla, ale zavírat oči nad tím, že je nikdo nedodržuje.

A problém je to docela velký. Týká se totiž většiny domů, které nejsou připojeny na kanalizaci. Podle mého většina takových domů má čištění domovních odpadních vod vyřešeno čistě formálně, ale reálně nic nečistí.

Bude to naprostá většina rekreačních objektů, které mají aktivační čištění. A pak tu je stále spousta domů, které mají starou, netěsnící žumpu nebo prokopnutý septik.

Má to nějaké jednoduché řešení?

Jednoduché řešení to nemá.

Každopádně by bylo dobré dělat minimálně osvětu mezi provozovateli čistíren, že je třeba se o ně starat. A mít k nim dokumenty v pořádku. Tak jako lidé považují za samozřejmost, že auto musí mít technickou kontrolu, podobně by to mělo být i u čistíren.

Důslednější vyžadování kontroly by pomohlo i výrobcům, ti by dodávali kvalitnější a dražší čistírny a zajišťovali by k nim servis.

Co by se mělo změnit?

Stát by měl dbát na to, aby se povolovaly technologie, které mají u rodinných domů a rekreačních objektů smysl. Potíž je, že legislativa je u nás nastavena nešťastně a výrobcům stačí, když mají patřičný certifikát.

Asi je nutná osvěta u lidí, aby se o své čistírny starali. Aby věděli, že to není bezúdržbové zařízení.

A úřady by měly vyžadovat a kontrolovat minimálně to, co je v zákoně dané.

Kacířská otázka. Řeky a potoky mají ohromnou samočistící schopnost. Vadí, že se do nich vypouští nečištěné odpadní vody? Fakt to vadí?

Vadí. Vezměme si za příklad ten hotel v Bílých Karpatech. To je krajina, kde jsou nějaká společenstva, která tam žijí a která tam mají být a která jsou něčím cenná. Proto je to CHKO.

A vy do tohoto prostředí začnete dlouhodobě vypouštět znečištění, což jsou z pohledu přírody zpravidla živiny. A místo původních zajímavých rostlin tu najednou máme kopřivy. Znečištění způsobí lokální změnu prostředí.

A vadí to i všude jinde, protože nečištěná odpadní voda prostě kontaminuje povrchové a podzemní vody. Pak místo živých potoků máme stoky, místo dobré vody ve studních máme vodu plnou baktérií.

Jasně, vždycky jsme se zbavovali exkrementů do přírody. Ale když nebyly splachovací záchody, tak se exkrementy kompostovaly. Dneska je rozpustíme ve vodě a pošleme do potoka nebo do země, do podzemní vody.

A do podzemních vod se tak dostává spousta dusíku, spousta chemikálií a léčiv, spousta bakteriologického znečištění. A pokud to někde nečištěné vyvěrá, může to být zdroj nákazy.

A při zasakování blízko studní dojde k jejich kontaminaci. Půda sice má čistící schopnost, ale ne takovou, aby se do studní bakterie nedostaly.

To by možná mohla být cesta? Zájem o vlastní studnu?

Možná. Protože vodu z domovní čistírny odpadních vod typicky vypouštíte v místě, kde máte i studnu. A pokud máte čistírnu v pořádku a ona čistí, pak nehrozí, že budete mít ve studni bakterie.

A pokud máte studnu kontaminovanou bakteriemi, pak to nejčastěji bude kvůli tomu, že v okolí je někde prokopnutá žumpa nebo nefunkční čistírna. Taková studna může být kontaminovaná docela fest.

Má smysl napojit co nejvíc domů na kanalizaci? 

Určitě. O to se i Povodí a úřady snaží. Čištění na obecní čistírně je efektivnější, je lépe kontrolované, je tam odborný provozovatel a hlídá se kvalita vyčištění.

Ale někde je to finanční masakr. Vybudovat kanalizaci může být nad možnostmi řady obcí.

Obecně ale má smysl směřovat k centrálnímu systému čištění vody. Ale i u individuálního čištění je potřeba, aby stát měl mechanismy, jak lidi donutit, aby vodu čistili. Anebo aby jim povoloval technologie, které jsou na údržbu opravdu nenáročné.

Nebo aby za každou domovní čistírnou odpadních vod byla povinně akumulační nádrž, aby lidé viděli, co jejich čistírna produkuje za kvalitu vody. Protože když se to hned zasákne, tak nikdo nic nevidí. A dá se předpokládat, že když to bude mít člověk na očích, že se bude víc starat.

Nerad bych, aby z řečeného vyplynulo, že nemá cenu čistit vodu lokálně. Čistit, využívat a zasakovat je dobré v místě, kde se voda používá. Aby se vracela do země. Nejsem příznivcem projektů, kde jsou obce nuceny přečerpávat vodu kilometry daleko do větších čistíren. Je to často energeticky i finančně extrémně náročné.

Snažím se jen jen říct, že je třeba vodu čistit. A ze strany státu na to dohlížet a informovat lidi, že vypouštěním nečištěné vody tráví sami sebe.

A také podporovat technologie, které mají reálně schopnost vodu čistit bez neustálých zásahů uživatelů. To jsou v současnosti dražší elektronicky řízené domovní čistírny, většinou typu SBR, certifikované v CE třídě III nebo PZV, a moderní kořenové čistírny s vertikálními pulzně skrápěnými filtry. Ty jsou z hlediska provozu nejstabilnější a jsou schopné zvládat i velmi nárazový provoz hotelů a penzionů.

Jak máte vyřešené čištění odpadních vod vy sám u sebe?

Tak já mám velmi neobvyklé řešení. Mám rodinný dům v pražském vnitrobloku. Odpadní vodu mi čistí mokřadní čistírna, kterou mám na střeše domu. Vyčištěnou vodu používám na zalévání zahrady nebo na splachování záchodu.

Myslím, že by bylo dobré, kdyby se lidé naučili svou odpadní vodu čistit tak, aby ji mohli znovu používat. Z jednoho prostého důvodu. Je to voda, kterou stejně produkujeme. Splachujeme každý den, myjeme se, pereme. Této vody je vlastně dostatek a je škoda ji nevyužívat. Třeba místo splachování pitnou vodou můžete spláchnout vyčištěnou vodou. To přeci dává smysl.

Více viz Kořenovky.cz, zdroj: https://ekolist.cz

více …