Zelenenoviny.cz

Vydat se na výlet s vypůjčeným kolem Českých drah je velmi pohodlné a přináší výhody. Vlakem se dopravíme na začátek svého výletu, na nádraží si vyzvedneme kolo, a vrátíme jej na konci své cesty v jiné železniční stanici, nemusíme se vždy vracet na místo startu. Také přeprava půjčeného kola železnicí je většinou bezplatná. 

České dráhy poskytují zájemcům kvalitní kola s předpisovou výbavou a pravidelným servisem, na mnoha místech je k vypůjčení i koloběžka, někde mají také elektrokola. Při zapůjčení kola je třeba podepsat nájemní smlouvu, předložit dva osobní doklady (občanský a řidičský průkaz nebo například In Kartu Českých drah), zaplatit půjčovné a složit vratnou kauci.

Cyklopůjčovny Českých drah jsou dostupné ve všech krajích České republiky, v každém kraji jsou hned na několika nádražích, většinou dobře umístěných co do možnosti výletů. Bližší informace o půjčovnách i přepravě kol v jednotlivých krajích a nádražích najdeme na www.cd.cz/cdbike.

Zdroj: České dráhy

více …

Věděli jste, že jich existuje několik stovek druhů a že pro zahrady jsou samotářky častokrát důležitější než včela medonosná?

Často opomíjené včely, známé jako samotářky, jsou velmi důležití tvorové. Druhově tvoří nejpočetnější skupinu včel a když jim na své zahradě nabídnete útočiště, odvděčí se vám pověstnou včelí pílí. Nejnápadnější jsou například včely zednice - těžká váha mezi včelami. Jsou výrazně robustnější a snadno si je můžete splést třeba i s čmelákem.

Věděli ale jste, že existuje několik stovek dalších druhů a že pro zahrady jsou samotářky častokrát důležitější než včela medonosná? Proč? Včela medonosná, žijící v početných rojích, je totiž vhodnější pro opylování rozsáhlých monokulturních porostů. Samotářské včely se naproti tomu zaměřují spíše na polykulturní porosty, kde na malé ploše roste mnoho druhů bylin. Včel samotářek se není potřeba bát. Nejsou zdivočelé a útočné, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Pokud se k nim budete chovat mírumilovně, budou i ony k vám.

Jak včelám samotářkám pomoci? Málokde máme možnost pomoci přírodě tak snadno a ihned, jako v tomto případě. Prvním předpokladem je mít živou a zdravou zahradu. To obnáší nelpět na hřbitovním modelu nízko střiženého trávníku obklopeného kolem dokola thůjemi a „ošetřovaného“ chemií. Nechte trávník aspoň trochu zdivočet. Thůje zrušte nebo je alespoň proberte a vysaďte mezi ně kvetoucí keře. Pokud se nechcete pouštět do pěstování náročnějších kvetoucích rostlin, ani nemusíte. Včely hojně vyhledávají všemožné druhy bylinek, které vaši péči takřka nepotřebují. Patří mezi ně také celá řada trvalek, nazývaných též "medonosné" trvalky. Jsou to například levandule, šalvěj, andělika, tymián, fenykl, topolovka, astra a mnohé další.

Když máme zahrádku v této fázi, pro včely samotářky je to jasná a neodolatelná pozvánka. Teď nám zbývá zařídit, aby na pozemku trávily více času anebo se rovnou usadily. Jedním z řešení jsou domky pro hmyz, často známé jako hmyzí hotely. Vyrábějí se v rozličných velikostech a tvarech. Obyčejná dřevěná budka bez čelní stěny, která je rozdělená do sekcí vyplněných rákosovými stonky, šiškami, děrovanými cihlami, navrtanými špalíky a dalším. Pro včely samotářky jsou nejzásadnější chodbičky a dutinky. V přírodě totiž hnízdí nejčastěji ve starých chodbičkách hmyzu, dutinách mezi cihlovým zdivem či taškami a některé druhy dokonce v chodbičkách v zemi nebo v hliněných svazích. Hmyzí hotel tyto úkryty napodobuje a pro samotářské včely jsou nejpřirozenější špalíky s navrtanými chodbičkami, které vložíme do některé ze sekcí hmyzího hotelu. Potom ho stačí zavěsit na příhodné místo. Ideálně tam, kde na něj bude hned ráno svítit slunko, aby se včely mohly rychle zahřát, a odpoledne už bude krytý v příjemném stínu. Pokud bydlíte blízko lesa, je vhodné čelní stranu domku opatřit lehce předsazeným králičím pletivem. Slouží jako ochrana před strakapoudy a jinými hmyzožravými ptáky, kteří by mohli celý obsah domku vyházet ven a včely vyzobat.

Určitě nezapomeňte na malé jezírko nebo alespoň ptačí pítko. Vodní prvek (jakékoli velikosti) by měl totiž být v každé zahradě. I včely samotářky potřebují pít, a když jim naservírujete pítko přímo pod tykadla, budou mít o důvod víc, zůstat u vás.

Nebojte se lákat na zahradu samotářské včely. Prospějete tím i sobě, protože vaše vlastní zahrada vás potom obejme nespočtem vůní, které budou moci rostliny díky samotářským opylovačům produkovat.

zdroje:
www.vcelysamotarky.cz
youtube kanál Jan Závodný Pospíšil
Wikipedia
obrázky: pixabay.com

více …

Senát ČR podpořil strategii Evropské komise, která povede ke snížení nadměrného využívání plastů a jejich dopadu na životní prostředí. Strategie by měla položit základy novému plastovému průmyslu, který při navrhování designu a výrobě plastů a plastových výrobků bude vycházet z nutnosti jejich opětovného použití nebo recyklace.

„Významnou úlohu v oběhovém hospodářství plastů budou hrát kromě inovací, výzkumu a produktového designu i parametry veřejných zakázek či specifických projektů na národní a regionální úrovni, na což senát také upozorňuje,” dodává k tomu senátor za Stranu zelených Petr Orel, člen Výboru pro záležitosti EU a zpravodaj těchto senátních tisků.

Senát ve svém usnesení zároveň poukazuje na skutečnost, že ve strategii není dostatečně zdůrazněna první priorita odpadového hospodářství, totiž prevence vzniku odpadů. Hlavním problémem je i podle Zelených především nadprodukce velmi levného plastu, jemuž nemohou přírodní materiály ani recyklovaný plast z důvodu vyšších výrobních nákladů konkurovat. Senát proto vyzval Evropskou komisi k opatřením, která budou tyto druhy plastových výrobků minimalizovat.

Za zásadní pak Senát považuje zvyšování obecného povědomí o negativním vlivu plastů na životní prostředí a dostupnost informací o obsahu nebezpečných látek v plastových produktech.

„Toto usnesení velmi vítáme, protože Senát jím ve své podstatě deklaruje svoji součinnost k budoucím legislativním změnám, které bude v ČR v souvislosti s touto problematikou nutné přijmout,” dodává k tomu 1. místopředsedkyně Zelených Magdalena Davis.

zdroj: www.zeleni.cz/budoucnost-plastu-v-ceske-republice/

více …

K tomu, abyste prověřili svůj pozemek, nepotřebujete statisíce. Ke zjištěním, jestli je pozemek neúrodnou planinou, nebo spíš potenciální rajskou zahradou, postačí obyčejný rýč, trocha důvtipu a pár informací. Ty můžete načerpat z videa, ve kterém Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy popisuje jednotlivé kroky tzv. rýčové zkoušky.

Kvalita půdy je zásadním parametrem pro veškerou zemědělskou činnost. "Při nákupu nebo pronájmu pozemku a při plánování jeho konkrétního využití se hodí vědět, s jakými kartami hrajete," říká Jan Vopravil. "Pomocí jednoduché rýčové metody můžete zjistit, jestli váš pozemek neohrožuje vodní a větrná eroze, jaký druh půdy máte k dispozici a také něco o tom, jak na něm bylo doposud hospodařeno."

Vlastnosti pozemku a půdy se různí v závislosti na půdních druzích, kvalitě a hloubce ornice a s ohledem na riziko degradačních faktorů, jako jsou třeba vodní nebo větrné eroze a utužení půdy. Ať už jde o zahrádku před vaším domem, nebo o rozlehlé pole, rýčová zkouška i laikům pomůže zjistit, jestli je jejich pozemek bez ohrožení a pro jaký druh pěstování je vhodný.

Pojďme na to

Prvním krokem třífázové metody je sledování toho, co se děje na pozemku a na povrchu půdy. Před tím, než poprvé zaryjete do půdy, prozkoumejte svůj pozemek pohledem. Nejprve se můžete podívat, jestli se ve svrchních vrstvách půdy nachází zbytky skeletu – kamení, štěrk, a další těžké částice. To by totiž svědčilo o působení eroze, která odplavuje nebo odvane půdu, ale zanechá na místě těžké složky v ní obsažené. O erozním působení by také mohly svědčit erozní rýhy nebo návěje a tak se po nich dobře porozhlédněte. Pokud ke svým záměrům potřebujete úrodnou půdu, rozhodně nechcete, abyste o ni přicházeli díky erozi. Zkuste se porozhlédnout, jestli jsou na pozemku organické zbytky a prvky, díky kterým tu další organická hmota může vznikat. Přesně to totiž žádoucí je, protože organická hmota činí půdu úrodnější.

Je čas na rýč

V dalším kroku už jde o práci s vyrytou zeminou. Zkoumáme tu půdu ve více ohledech. Nejprve se zabýváme její strukturou, zjišťujeme obsah organické hmoty, stopy po půdním životě a pak určujeme její druh. Po téhle fázi dostala metoda jméno. Říká se jí rýčová zkouška.

Pro další průzkum potřebujeme vyrýt kus půdy na plochu rýče a z ní následně oddělit hroudu, se kterou je možné v dlaních pohodlně manipulovat. Pro to, abychom se o struktuře půdy něco dozvěděli, nám ze začátku opět pomůže pouhý zrak. „Díváme se, jestli v půdě vidíme zbytky organické hmoty z předchozího hospodaření,“ popisuje Jan Vopravil. „To je dobrý znak, je to důležité pro to, aby půda měla dobrou strukturu a byla živá.“ To znamená, že můžeme sledovat také stopy půdního života a chodbičky živočichů. Půdní živočichové rozkládají organickou hmotu a ovlivňují strukturu půdy tak, že je zlepšena infiltrace a pohyb vody v půdním prostředí a tak jejich přítomnost, podobně jako výskyt organické hmoty, svědčí ve prospěch kvality.

Půdní struktura

Dál se jemný tlakem snažíme menší hroudu rozmáčknout a sledujeme, jak se rozpadá. Zaoblené špičky svědčí o hrudkovité drobtovité půdě typické pro kvalitnější půdy s vysokým obsahem organické hmoty. Takovou zem je možné dobře zásobovat živinami, které se do půdy dostávají tlením organického materiálu. Také jsou všeobecně odolnější vodní i větrné erozi a lépe infiltrují vodu.

Ostrohrané částice svědčí o nedostatcích půdy, které vznikají utužením půdy, nebo o nedostatku organické hmoty. Utužená půda, která je jednou z příčin vodní eroze, jev našem prostředí rozšířeným problémem a týká se až 45% zemědělské plochy. Utužení vzniká například častým pojezdem zemědělské techniky po vlhké zemědělské půdě. Současně jde také o klimatický problém. Výrok o tom, že ani už ty zimy nejsou, co bývaly, v sobě zemědělcům nese hořké poselství. Půda, která v zimě nedostatečně promrzá, totiž nemůže ani popraskat a alespoň částečně tak umožnit cestu pro vodu, půdní živočichy a kořínky rostlin. Nedostatek nebo dokonce absence sněhové pokrývky pak připravují půdu o potřebnou vláhu.

Pokud je ornice na vašem pozemku kvalitní a rozpadá se na částečky se zaoblenými hranami, ujistěte se později, že tyto kvality má i půda v podloží. Utužené spodní vrstvy půdy jsou právě v našem prostředí nejběžnější a dokážou ze stejných příčin nadělat podobnou paseku, ať už je to zamezení pohybu vody, které je příčinou splavování půdy, nedostatečně zásobené spodní vody nebo nemožnost rostlin zakořenit do dostatečné hloubky a přijímat z ní živiny.

Zrnitost půdy

Teď budou mít radost ti, ve kterých zůstal kousek dítěte. Abychom půdu zařadili podle druhu, budeme totiž z malého kousku zeminy, která není vyschlá, ale ani zmáčená, válet na dlani hádka o průměru cca 3mm a současně sledovat, co se děje. Rozpadající se půda svědčí o tom, že je půda písčitá. Taková půda většinou obsahuje velké množství vody, je provzdušněná, ale snadno vysychá a málo poutá živiny.

„Pokud se nám hádek o délce cca 4cm podaří vyválet, snažíme se ho ohnout,“ hovoří o dalším kroku Jan Vopravil. Hlinité půdy v tom případě brzy začnou praskat. Půda, z níž by se dal hádek ohnout bez problémů, by vypovídala o vysoké přítomnosti jílu a spadala by tak do kategorie jílovitých.

Hlinité půdy jsou dobře propustné pro vodu i vzduch a nejlépe se tedy obdělávají. Jsou vhodné pro zemědělství a úrodné, na rozdíl od jílovitých špatně propustných půd, které zemědělské využití příliš nenacházejí.

Poklad pod nohama

V posledním kroku této metody zjišťujeme hloubku ornice, složky tolik cenné ze zemědělského pohledu. S údaji z měření můžeme plánovat vhodnou výsadbu nebo osev (podle předpokládané hloubky kořenů rostlin), nebo za pomoci nich kontrolovat, jestli není pozemek ohrožen degradačními erozivními procesy. Tento krok je velice snadný. Za pomoci rýče odstraňujeme ornici, dokud nenarazíme na půdu v podloží a následně změříme hloubku ornice.

Úrodný kraj

Jan Vopravil hovoří také o tom, jak jsme na tom s půdou a zejména s ornicí v České republice. V českém prostředí je prý běžná vrstva ornice mezi 25-40 cm. Jeden centimetr půdy se v našich podmínkách tvoří stovku let. Při jediném přívalovém dešti se přitom na místě náchylném k erozím může odplavit i několik centimetrů půdy. Díky klimatickým proměnám, které podporují půdní erozi, dochází nezřídka také k úplnému splavení ornice. Podle odhadů už se asi na půl milionu hektarů zemědělské půdy v ČR hospodaří na podložní půdě. Ta má zcela jiné vlastnosti, je méně úrodná, nestabilní a bez půdního života. Nedostatek živin se zemědělci bohužel snaží dohnat přehnaným hnojením a zbytky hnojiv v potravinách se pak dostávají do těla zvířat i lidí a zatěžují je. Pokud ovšem nemluvíme o ekologickém zemědělství. Tam jsou syntetická hnojiva zakázána a péče o půdu je tu jedním z hlavních témat. Správnou péčí můžete kvalitu své půdy totiž zlepšit.

zdroj: ekolist.cz

více …

Vlastním cestovním hrnkem můžeš přispět k redukci odpadů a zodpovědnějšímu cestování.

Bylo nebylo, kdysi v italském Miláně…
…ono je vlastně docela jedno kde, protože Mekáč na letišti potkáš prakticky všude. Nicméně souhra špatného počasí a opožděného letu nám dala dostatek času na pozorování letištního cvrkotu.

Abychom si zkrátili dlouhé čekání, dáváme si kafe – v Mekáči jedinou poživatelnou položku z jejich nabídky. Dostáváme je do porcelánových hrnečků, což je příjemné. Pozorujeme zaměstnance jak z košů co chvíli vynáší igelitové pytle odpadků nacpané k prasknutí. O několik hodin později si dáváme druhou kávičku. Tentokrát ji ovšem dostáváme do klasického papírového kelímku „coffee to go.“ Kafe je během pár minut vypité a kelímky putují do koše. A takhle končí každý kelímek. Je jedno jestli od kávy nebo od limonády – v koších jich jsou kvanta. Věc, která slouží pár minut se musí vyrobit a pak se prostě vyhodí. Ano, někdo asi namítne, že se kelímky dají recyklovat a proto jsou vlastně ekologické. Určitě dají, ale nebylo by snazší a ekologičtější jednorázové věci prostě nepoužívat?

 

Řešením jsou například cestovní termohrnky. Nejideálnější jsou nerezové. Vydrží opravdu dlouho a vyplatí se investovat do těch, které mají kvalitní dvojitý plášť. Mají hned několik výhod – při šetrném zacházení vydrží roky a kafe v nich navíc zůstane teplé o hodně déle. Jsou i takové, které mají poctivé uzávěry, takže není problém hrnek odložit do batohu a kávičku si dopít v klidu až na palubě letadla (ano, správně se to nesmí a musíš kupovat od letušek, ale ty přece nejsou bystrozraké anebo i je požádej o kafe do svého hrnku). Nejen v letadle, ale i kdekoli ve městě, se takový osobní kávový kelímek hodí a neplýtvá se těmi jednorázovými.

 

Jak ale dostanu kafe z kavárny do svého hrnku? No celkem jednoduše – řeknu si o to. Vše je totiž o lidech a všecho od zažitých stereotypů až po vyhlášky a zákony stejně v praxi funguje podle toho, jak se lidé dohodnou. Třeba na Tebe bude obsluha v Mekáči koukat divně, ale třeba jí tím nabouráš jinak každodenní stereotypní rytmus směny a i kdyby odmítla, až ji někdo požádá příště, bude nad tím minimálně víc přemýšlet a třeba začne kafe do osobních hrnků dělat. Řetězová reakce má ohromnou sílu, i když o jejím dopadu hned nevíš. A konec konců v praxi jsou hrnky osvědčené. Jak v kavárnách, tak i třeba v busech Regiojetu, jenž má tímto malý bezvýznamný plus k velkému významnému mínusu za rozdávání půl litrových petek vody ve svých vlacích. Jako minimalista cestující na lehko přeci jen jednu zřejmou nevýhodu vidím. V palubním příručáku je i takový hrnek zabere přeci jen kus místa. Nicméně kvůli chuti kávy na cestách a zodpovědnějšímu cestování se místo vždycky najde.

 

Takže se neboj a dělej změny. Nestačí o nich totiž jen číst a v praxi pak být lhostejný k tomu, co Tě na okolním světě štve. Svět nepřeje připraveným, ale těm, kdo už konkrétní kroky opravdu dělají. Prostě to vyzkoušej anebo si po dočtení tohoto postu skoč zase na „coffee to go.“ Volba je na tobě, protože než se cokoli změní v okolí, musí každý začít u sebe.

Za zodpovědnější a ekologičtější cestování.

zdroj: zahumnyjesvet.wordpress.com

více …

Už uplynul více než rok od chvíle, kdy jsme si doma v kuchyni ubytovali malou žížalí populaci. Od té doby jsme si s nimi užili trochu starostí i radosti. A té bylo víc. Věřili byste třeba, že večer, kdy se všechno zklidní, můžete žížaly poslouchat, jak vesele "chroupou"?

Proč jsme si pořídili žížaly? Chtěli jsme jednak zužitkovat bioodpad z kuchyně, jednak vyprodukovat vlastní kvalitní přírodní hnojivo pro naši malou balkónovou zahrádku. Vermikompostér dokáže splnit obě přání. A to za minimální cenu. Ani v kuchyni přitom nenatropí více nepořádku nebo zápachu než obyčejný koš nebo květináč s hlínou.

Náš život se žížalami začal cestou do obchodu pro tři umělohmotné krabice o objemu asi 10 l s víky (víka stačila pouze dvě). Do obou vík a dna dvou krabic jsme provrtali na stejných místech otvory a naskládali je na třetí neprovrtanou krabici, která slouží ke sbírání přebytečné vody. Jednoduchý vermikompostér byl hotov.

Kromě kupovaných krabic je možné na vermikompostér použít například prázdné kbelíky od potravin nebo pokojových barev. Takové vermikompostéry si můžete vyrobit, nejlépe pod dohledem někoho zkušeného. Vyhnete se tak začátečnickým chybám, jaké jsme udělali třeba právě my, když jsme otvory ve vermikompostéry udělali moc velké a žížaly jimi dodnes rády utíkají i do prostoru určeného pro odkapávající vodu, tzv. „žížalí čaj“ nebo „džus“. Což je mimochodem také výborné tekuté hnojivo. Kompletní vermikompostér můžeme i koupit.

Kam na žížaly

Dalším krokem je sehnání žížal. Do vermikompostérů se dávají žížaly kalifornské, žravější příbuzné našich hnojních žížal. Jejich násada stojí u chovatele kolem dvou set korun, pořídit si ji ale můžete i u zkušenějšího vermikompostujícího kolegy. Třeba za čokoládu.

Naše násada od chovatele obsahovala asi 150 malých žížalek, trvalo proto asi dva měsíce než povyrostly tak, aby zvládly zpracovávat všechen námi vyhazovaný bioodpad. Od jiného vermikompostujícího už dostanete pravděpodobně dospělé žížaly. Ty prý zvládnou každý den zpracovat tolik potravy, kolik sami váží.

Nové žížaly jsme ubytovali ve vermikompostéru na vrstvě papíru a v kupičce půdy a čekali, až začnou mít zájem o naše první slupky a odkrojky z kuchyně. „Rozjezd“ vermikompostéru, tedy doba než žížaly zvládnou zpracovávat pravidelnou dávku bioodpadu, může trvat několik týdnů až měsíců. Pokud je ve vermikompostéru i po třech měsících potravy stále nadbytek, je něco špatně, ve vermikompostéru je na produkovaný odpad žížal stále málo nebo tam nemají dobré prostředí pro rozmnožování.

Kalifornské žížaly jsou choulostivější než ty naše české, nejlépe se jim daří při teplotách 5-26 °C. Na to je třeba brát ohled při uvažování, kam vermikompostér umístit. Náš jižně položený balkon by na ně byl v létě příliš teplý, rozhodli jsme se mít proto vermikompostér přímo v bytě, v kuchyni. Ti, co mají balkon na severní stranu, mohou mít vermikompostér tam, na druhou stranu ho ale v zimě musí buď velmi dobře zateplit nebo žížaly raději na chladné období přesunout na teplejší místo. Třeba do chodby nebo komory. Právě tam mají ostatně někteří vermikompostující žížaly celoročně.

Žížalí chutě

Co žížalám chutná se pozná velmi snadno. Mizí to jako první. Naše žížaly mají například rády odkrojky rajčat, ohryzky od jablek, kávový logr nebo listy salátu. Malé kousky a slupky od další zeleniny mizí ve vermikompostéru také rychle. Žížaly si poradí i s celým čajovým sáčkem, zmuchlaným ubrouskem nebo rozmačkanou skořápkou od vajíčka. Problém dělají až větší kusy zeleniny jako slupky od okurky, odřezky lilku apod. Pokud je jich tam větší množství, nebo jsou po delší dobu na vzduchu, může se na nich objevit plíseň. Předejít se jí dá pečlivým zahrabáním zbytků do vermikompostéru.

Kromě plísně nejčastěji vermikompostování znepříjemňují mušky octomilky. I my jsme s nimi několikrát bojovali. Více o tom, jak na ně v článku Jak na octomilky? Nechte je umřít hlady utopte je nebo je ulovte vysavačem.

Někdy se může stát, že je prostředí ve vermikompostéru příliš suché, nebo naopak vlhké. Sucho lze snadno vyřešit pokropením, nadměrné vlhkosti se zbavíte přidáním savého papíru a provzdušněním (prohrabáním). Objeví-li se nějaký jiný nečekaný problém, google poradí. Počet lidí, kteří mají zkušenosti s vermikompostováním a dělí se s nimi na internetu, roste.

Sama hlouběji „do žížal“ nahlížím velmi zřídka. Jen pokud odebírám násadu pro zájemce nebo hotový vermikompost. Ten se pozná velice snadno: je to tmavěhnědá drobtovitá hmota. Bohužel zatím nemám vermikompostu takové množství, jaké bych si přála. Upřímně musím přiznat, že je to asi tím, že doma málo vaříme. Přesto jsem letos na jaře "sklidila" svůj první zralý vermikompost a nedávno mi v něm vyklíčila semínka bazalky. Mnohem více mám poslední dobou žížalího čaje, díky kterému mohu pravidelně přihnojovat všechny své rostlinky na balkóně.

Produkci žížalího čaje a kompostu má každý chovatel jinou, záleží právě na množství a typu jeho bioodpadu i řešení a umístění vermikompostéru.

Žížaly jsou ideálním zvířátkem pro zaneprázdněného člověka. Pravda, nepomazlí se s nimi. A často je ani neuvidí, protože nemají rády světlo a před pohledem svého "páníčka" utíkají. Na druhou stranu ale nevyžadují více pozornosti než odhození pár zbytků týdně z kuchyně. Mají-li dostatečnou zásobu potravy, bez problému zvládnou i vaší dovolenou. A zaposloucháte-li se večer do vermikompostéru, uslyšíte uvnitř tiché žížalí štrachání.

Zdroj: ekolist.cz, další informace na kompostuj.cz, e-shop

více …