Zelenenoviny.cz

Vodní blahobyt skončil, musíme přestat odvádět vodu z krajiny, varoval minulý týden ministr životního prostředí Richard Brabec na mezinárodní konferenci Počítáme s vodou. Od dalších řečníků zaznělo, že nejtěžší úkol bude změnit myšlení lidí.

(Info k druhé výzvě viz Dešťovka č. 2 začne 7. září 2017)

Michal Kravčík popsal, jakým způsobem lidé „podřezali“ žíly malému vodnímu cyklu. Zahraniční hosté představili řadu konkrétních příkladů, jak si poradit s dešťovou vodou ve městě jinak, než ji co nejrychleji poslat do kanálu. Jiří Vítek pak poukázal na nesplnitelnost paragrafu 5 vodního zákona, který při změně stavby či změně jejího užívání vyžaduje zajistit vsakování nebo zadržování a odvádění dešťových vod. A vůbec byl velmi kritický k roli státu.

V úvodním slovu popsal ministr životního prostředí Richard Brabec svůj nástup do úřadu. Tehdy se svých nových podřízených zeptal, co jsou podle nich zásadní problémy Česka. Trochu překvapivě zmínili i sucho. „Ve veřejné debatě zaznívaly jako problém hlavně povodně. Ale že je problém i sucho, to byla pro mě novinka,“ říká Brabec. Při bližším pohledu to ale překvapivé moc není. „Povodně a sucho jsou různé strany téže mince.“

„Ztratili jsme dvacet let na přípravu. Naši předci přes sto let intenzívně odváděli vodu z krajiny. Dnes víme, že je to špatně a že musíme vodu v krajině zadržet,“ říká Richard Brabec. „Vodní blahobyt skončil.“

Ředitel Českého egyptologického ústavu Miroslav Bárta, který se kromě starověkého Egypta věnuje i studiu civilizací, ve svém příspěvku zmínil, že klíčovým faktorem naší adaptace na změny prostředí bude schopnost změnit myšlení lidí „napříč celou Gaussovou křivkou“. Politika podle něho nemá nástroje na to, aby si společnost poradila se změnami životního prostředí. Jejich znakem totiž je, že nejde o lineární, pomalou proměnu, ale daleko častěji jde o změnu skokovitou. Z historie jsou známy civilizace, které se se změnou svého prostředí musely vyrovnat během jedné dvou generací. „Abychom se ze změnami prostředí vyrovnali, budeme muset zapojit šedou kůru mozkovou. Nejde přeprat přírodu technologií, musíme změnit způsob našeho myšlení,“ říká Miroslav Bárta. Velkou naději vkládá do základního výzkumu a následování příkladů jakým je na poli hospodaření s vodou například Izrael.

Bárta dále zmínil, že skokovitá změna prostředí vytváří enormní tlak na společnost, který se projeví skokovitým nárůstem konfliktů. Při velkém stresu přestává platit společenská smlouva. Změny prostředí přirozeně vedou ke stěhování národů.

Podřezali jsme žíly malému vodnímu cyklu

Michal Kravčík ze slovenské organizace Ludia a voda hovořil o přeceňování vlivu klimatických změn. Sucha, lokální povodně, tepelné městské ostrovy a další negativní jevy podle něho souvisí se zcela banální proměnou malého vodního cyklu. „Voda funguje jako nosič energie. My vodu posíláme kanály a koryty co nejrychleji do řek a do oceánů. Voda pak chybí v krajině a ve městech. Kvůli tomu se sluneční záření přeměňuje na citelné teplo. Horký vzduch nad městy a zemědělskou krajinou pak do prostoru nepustí dešťové mraky, které se vyprší nad chladnějšími horami,“ popisuje princip Michal Kravčík. Vznikají tak lokální povodně, vysušená krajina a městské tepelné ostrovy.

Řešení je podle něho zcela jednoduché: nařídit, aby každý, kdo staví dům či vytváří jakoukoliv nepropustnou plochu, měl povinnost nechat dešťovou vodu na svém pozemku.

O změně myšlení hovořil i Thilo Lehmann z vídeňského magistrátu. Na konferenci často skloňovaná změna myšlení se podle něho odehrála hlavně na samotném magistrátu. V roce 2011 a 2014 zasáhly Vídeň silné deště, které způsobily velké škody. „Jistě by šlo postavit kapacitnější kanalizaci. Ale je to velmi drahé a lidi otravuje, když je město rozkopané,“ říká Lehmann. A tak se na magistrátu rozhodli dešťovou vodu do kanalizace prostě nepustit, tedy s výjimkou historického centra, kde prostorové možnosti prostě neumožňují jiné řešení.

Změnil se kvůli tomu způsob, jak magistrát řeší svou agendu. Místo úzce resortního přístupu se k řešení dešťové vody přizvaly i další odbory. „Je to časově náročnější, ale vede to k dobrým výsledkům,“ říká Lehmann.

Martin Seidl, výzkumník z francouzské Národní školy stavebního inženýrství pařížské univerzity ukázal příklady dobré praxe ze tří pařížských čtvrtí, kde jsou retenční plochy přirozenou součástí veřejného prostoru. Kromě toho zmínil slabiny dobrého plánování hospodaření s vodou. Podle něho je velkou bolestí, že chybí kontinuita managementu. Volby každé čtyři roky všechno změní, politici se před volbami také věnují zcela jiným věcem. Při řešení dešťové vody chybí podle Seidla multidisciplinární přístup. Téma je rozdělené mezi jednotlivé odbory, které spolu nekomunikují. Úředníkům často chybí obecné informace a přehled o tématu. „Nepříjemný je nedostatek proškolených pracovníků, kteří přímo v terénu provádějí konkrétní práce, třeba i sekání trávy, kdy zaškolíte pracovníka, ale on po sezóně odejde a už se nevrátí,“ říká Martin Seidl.

„Investovat do zvětšení kanalizace, to je jako když zakopete peníze pod zem. Nikdo je neuvidí. Povrchové úpravy mohou s dešťovou vodou také pomoci a ještě zpříjemní lidem pobyt ve městě,“ říká krajinný architekt Gerhard Hauber.

Krajinný architekt Gerhard Hauber tvrdí, že nemá smysl investovat do větší kanalizace, má smysl investovat do toho, aby se ve městě dobře žilo. Což nutně znamená zapojit vodu do života města. „Investovat do zvětšení kanalizace, to je jako když zakopete peníze pod zem. Nikdo je neuvidí. Povrchové úpravy mohou s dešťovou vodou také pomoci a ještě zpříjemní lidem pobyt ve městě,“ říká Hauber.

S Gerhardem Hauberem v mnohém souzněl Tomáš Metelka ze společnosti Ramboll. Ta se zapojila do přípravy kodaňského adaptačního plánu. Kodaň zažila opakované vyplavení po lokálních přívalových deštích. Kanalizace prostě nezvládla odvést tolik vody. Kodaň si proto dala úkol vypořádat se s dešťovou vodou, kterou stoky nepojmou. Strategie je jednoduchá, navést vodu tam, kde nebude působit škody. „A když už se bude do města investovat, je požadavek, aby to bylo multifunkční a aby se ve městě dalo dobře žít,“ říká Metelka.

Město si nechalo vypracovat rizikovou analýzu, aby se vyjasnilo, jaké investice se vzhledem k rizikům ještě vyplatí. Jako jasné kritérium se určilo, že vozovky mohou být 10 cm pod vodou, chodníky však musí být bez vody. Město pak hledalo způsoby, kam na krátkou dobu svést dešťovou vodu. Jedním z řešení se ukázaly městské parky, jejichž některá místa byla o jeden metr prohloubena, aby se získal dostatečný retenční prostor.

A město se také pustilo do rekonstrukcí svých ulic. Tedy zatím do pilotních projektů. Jedním z nich je rekonstrukce ulice Korsgade. Voda z okapů se přestane svádět do kanalizace, ale svede se na ulici, odkud teče povrchovým kanálem do retenčních záhlubní. Ty se nově vybudují v prostoru ulice a budou multifunkční. „Není to čistě vodohospodářské řešení, je to multifunkční, týmové řešení,“ říká Metelka.

Stát neplní svou roli v adaptacích na klima. Jiří Vítek.

Jiří Vítek, projektant a majitel firmy JV Projekt, byl ze všech řečníků nejkritičtější. Podle něho stát neplní svou roli v adaptacích na změny klimatu a přehlíží i nerespektování zákonů a norem v dané oblasti. Jako konkrétní příklad zmínil paragraf 5 vodního zákona, který mimo jiné říká, že při provádění změn stavby či změně užívání stavby je mimo jiné povinnost zajistit vsakování či zadržování dešťové vody. Podle Vítka tento paragraf nikdo nedodržuje, protože je velmi přísný.

Podle Vítka k dobrému řešení dešťových vod chybí dnešním městům koordinace právních a technických norem, systémový přístup všech zainteresovaných ministerstev a také zřetelná vize státu, jak problém s klimatickými změnami řešit. „Adaptace se dělají jen jako. A podle toho také vypadá současný neudržitelný rozvoj našich měst,“ posteskl si Vítek.

Vítek připomíná, že města mají samozřejmě i svou vlastní odpovědnost a mohou si sama vytvořit své adaptace. Jako dobré příklady uvedl Hradec Králové nebo Olomouc.

Jiří Vítek zmínil, že města by si měla vypracovat své stavební standardy. „Hlavně stavební inženýři by je potřebovali, protože s nimi je většinou největší potíž. Mají své technické předpisy o uspořádání inženýrských sítí, kde se o vodní průlehy nezajímají,“ líčí Vítek.

Jakub Horecký z ministerstva životního prostředí následně uvedl, že zmíněný paragraf 5 vodního zákona se bude řešit, protože se to dostalo jako téma do Akčního plánu adaptace na klimatické změny. Jednou z dalších věcí, která se bude řešit, je zrušení výjimek pro stavebníky co se týče hospodaření s dešťovou vodou, aby bylo rovné prostředí. „Ministerstvo zemědělství teď prověřuje možnost výjimky zrušit,“ uvedl Horecký.

Zdroj: http://ekolist.cz

Foto | Martin Mach Ondřej / Ekolist.cz

více …

Pokud nejraději sedíte ve vytahaných teplácích s plechovkou piva u televize a cítíte se přitom šťastni, pak následující řádky nejsou rozhodně určeny pro vás. Vy už totiž „hygge" nový životní styl, který se šíří Evropou, žijete. Užívat si života a radovat se z maličkostí.

Je jedno, jestli je to pohled na modrou oblohu, rozkvetlé stromy nebo blízkost milovaného člověka, který sedí zrovna vedle vás na balkoně se skleničkou něčeho dobrého v ruce. Nový životní styl, kterým Evropu infikují prosperující Dánové, je totiž nejlepším lékem na všudypřítomný stres. Stačí se jen na chvíli zastavit a plně si vychutnat to, co právě děláte. A co máte rádi. Třeba čas na oběd.

Vyměňte fast food za slow food

Pracující Američané přišli na začátku minulého století s geniálním vynálezem. Rychlé jídlo, čili fast food. Žádné dlouhé vysedávání, pěkně do sebe naklopit hranolky, housku s karbanátkem, zapít kolou nebo ještě lépe popadnout párek v rohlíku a běžet. Jenže něco takového kromě fast foodových řetězců neprospívá nikomu. Vědí to Francouzi i Italové. Už slyším námitky: Copak jsme ve Francii a můžeme si dovolit dvě hodiny na oběd?

Nejsme a nemůžeme, to ale ještě neznamená, že to nejde jinak. Stačí jen vyměnit slovíčko rychlý za pomalý. „Slow food vyjadřuje postoj k životu," vysvětluje Jan Žák, spoluzakladatel jedné z prvních takových restaurací u nás. A první s certifikátem celosvětové asociace slowfoodových restaurací v Liberci. Slovo pomalý by se v tomto případě mohlo vyměnit za „klidný." I když za okny plyne rušný den i provoz hlavní třídy, tady nedaleko bývalého kina Lípa se ocitnete v jiném, klidnějším světě.

Přispívá k tomu originálně vyzdobený interiér, přírodní materiály i ručně malovaná keramika. Domácí limonády, ručně pečený chleba a vůně čerstvě pražené kávy. „Snažíme se vytvořit příjemné prostředí, aby si tu chvíli, kterou na oběd mají, dokázali užít doslova všemi smysly," říká spoluzakladatel restaurace i propagátor klidného životního stylu.

Sám ví, o čem mluví. „Pracuji od svých 18 let, v marketingu, reklamě, naposledy to bylo v jedné velké společnosti, kterou jsem také spoluzakládal. Jenže jsem byl stále v poklusu, nestíhal jsem žít! Prvnímu synovi bylo šest a já si uvědomil, že jsem si ho vůbec neužil a že život, který žiju v Praze, mi přestává vyhovovat," líčí moment, kdy po letech plných práce přišla zásadní změna.

Žádaným benefitem se stává čas

Teď žije s manželkou v Kryštofově Údolí. Svým synům ukazuje, jaký má čas vlastně cenu. Třeba na zelenině, kterou si nekupují v supermarketu, ale pěstují na vlastní zahradě. Nebo ovocném stromu, z nichž s ostatními sousedy vysázeli celou alej a která svou úrodu bude přinášet právě až jeho dětem.

„Manželka je se čtyřměsíčním synem doma a rozhodně se nežene nikam do práce. A já mám pocit, že když z té své přijdu domů, je vše, jak má být," popisuje návrat k něčemu, co bývalo přirozené a co jsme v běhu za novým, lepším a výkonnějším někde cestou ztratili. „Plná garáž aut ještě nikoho šťastným neudělala. A když, tak jen na chvilku," shrnuje nový pohled na život Jan Žák.

Spolumajitel liberecké restaurace Omam ale rozhodně není jediným zástupcem mladé generace, která řekla stop neustálé honbě za něčím. Potvrzují to i takzvaní „lovci hlav", tedy personalisté, kteří shánějí schopné a vzdělané lidi do vysokých pozic. Mnohoz nich vám potvrdí, že na benefitu stravenky nebo příplatky dnes už nikoho z generace třicátníků nenaláká.

Jediné, co nastupující generace chce a čeho si váží, je čas. Čím víc, tím lépe. Mladí chtějí pracovat, ale rozhodně nechtějí trávit celé dny jen v práci. „Skutečně jsme tento trend zaznamenali," říká manažerka liberecké pobočky společnosti Manpower Jana Košková. Podle ní je mezi mladými vítaný homeoffice čili možnost práce z domova. „U rodičů s malými dětmi je zase důraz na zkrácenou pracovní dobu," dodává.

Tady a teď

Ne každý ale může tak razantní změnu života jako Jan Žák z nejrůznějších důvodů realizovat. I přesto se dá ale život podle kvapíku, v koloběhu neustálých starostí, trochu zmírnit. Své o tom ví i koučka Lenka Markovičová z Liberce, na kterou se s podobným problémem obrací čím dál víc klientů.

„Hodně se s tím v poslední době setkávám. Člověk by si měl dovolit zpomalení, zařadit mentální i fyzickou relaxaci ho do svého života, jinak ho to dožene samo, a to zpravidla zdravotními problémy," zdůrazňuje. Jak často cítíme, že něco dře, přitom sami sebe přesvědčujeme: „Ještě tohle musím, dovolená teď rozhodně nepřipadá v úvahu."

Zdroj: http://www.denik.cz/z_domova/zpomalte-zijte-slow-zijte-hygge-proste-zijte-20170521.html

Foto: Alena Kaňková, Deník.cz

více …

Cestování je jedna z oblíbených volnočasových aktivit. Ceny letenek jsou závratně nízko a zaletět se dá skoro kamkoliv. Dostupná letecká doprava s sebou ale také nese dopady na životní prostředí a doprava obecně je jedním z hlavních faktorů ovlivňujících stav ovzduší. 

Společnost GoEuro zveřejnila seznam tras, na kterých se lze v porovnání s leteckou dopravou přepravit vlakem ve srovnatelném či kratším čase a za výrazně nižší produkce skleníkových plynů. Mezi nejoblíbenějšími evropskými trasami se eko vítězem s největším množstvím ušetřeného CO2 staly trasy mezi Mnichovem a Vídní, Londýn – Manchester a na třetí pozici Londýn – Paříž.

Takzvaná uhlíková stopa, neboli množství emisí skleníkových plynů, které uvolní různé dopravní prostředky, se výrazně liší. Letecká doprava je pro životní prostředí nejhorší a cestování letecky je nejméně ekologickým způsobem cestování. Vlak je z tohoto hlediska jasným vítězem, a v některých případech může ušetřit i čas. Údaje o emisích pocházejí od společnosti Ecopassanger, a na konkrétní ukázce 15 populárních evropských tras společnost GoEuro identifikuje nejvíce ekologický způsob cestování.

Do průměrné spotřeby emisí pro železniční dopravu byl započítán průměrný počet cestujících ve vlaku. Pro leteckou dopravu byl, kromě samotného letu, započítán také čas a emise produkované nezbytnou přepravou na letiště a z letiště do místa určení. Na rozdíl od železničních nádraží jsou letiště vždy vzdálena od centra a je třeba využít další způsob dopravy před samotným letem. Do doby cestování je započítáno i čekání na letištích na odbavení a bezpečnostní kontrolu, typicky 60 až 90 minut v závislosti na konkrétním letišti.

 

Trasy, kde je vlak rychlejší než letadlo:

Mezi nejoblíbenějšími evropskými trasami se eko vítězem s největším množstvím ušetřeného CO2 staly trasy mezi Mnichovem a Vídní, Londýn – Manchester a na třetí pozici Londýn – Paříž.

Nejvíce paliva lze ušetřit volbou železniční dopravy mezi Mnichovem a Vídní, konkrétně 49 litrů. Další významné úspory můžeme zaznamenat mezi Londýnem a Manchesterem (44 litrů) a Mnichovem a Frankfurtem nad Mohanem (43 litrů).

Výrazně rychleji se lze dostat vlakem z Amsterdamu do Bruselu, ušetříte až hodinu a 39 minut oproti letecké dopravě. Mezi Londýnem a Manchesterem je to hodina a 21 minut. A na třetím místě, zvlášť v létě oblíbená trasa, Madrid – Barcelona s 1:15 hod.

Goeuro.cz je platforma pro jednoduché cestování, která umožňuje vyhledávat a porovnávat železniční, autobusovou a leteckou dopravu v Evropě, ale také nákup jízdenek a letenek.

Zdroj: http://ekolist.cz

Foto | jingoba / Pixabay

více …

V pondělí 29. května 2017 odstartuje revoluční celorepublikový dotační program pro boj se suchem – Dešťovka. Program není jen pro suché oblasti, na zálivku zahrady spolu se splachováním toalet může dotaci až 50 procent dostat kterákoli domácnost. Majitelé nemovitostí ve vymezených suchým oblastech mohou žádat i o dotaci pouze na zálivku zahrady.

Aktuálně od října 2018: Dešťovka: dotace jsou od října 2018 i pro chaty

Lidé mohou získat dotaci na nádrže zachycující dešťovou vodu k využití na zálivku i ke splachování nebo na přečištění a využití šedé vody v domácnostech. Základní a nejjednodušší systém, tj. pořízení nádrže na dešťovou vodu s využitím pouze pro zálivku zahrady mohou ale využít jen domácnosti v obcích zasažených suchem. Které to jsou, poradí nový seznam na webových stránkách programu www.dotacedestovka.cz. Sofistikovanější systémy využívající dešťovou vodu i na splachování toalet nebo recyklující odpadní vodu si pak mohou s dotací pořídit lidé po celé České republice.

Cílem nového dotačního programu, který koncem dubna společně vyhlásily Ministerstvo životního prostředí a Státní fond životního prostředí ČR (SFŽP), je pomoci domácnostem řešit situaci s nedostatkem užitkové vody v době sucha a ušetřit náklady na pitnou vodu. „Připraveno máme 100 milionů korun. Chceme motivovat občany k efektivnímu a udržitelnému hospodaření s vodou. Dotace budeme dávat na tři typy systémů. O dotaci si mohou požádat lidé po celé České republice. Jen ten nejjednodušší systém, spočívající v pořízení nádrže na dešťovou vodu, kterou budou lidé využívat pouze na zalévání zahrady, podpoříme pouze v oblastech, kde se již nyní potýkají s kritickým nedostatkem vody. Například tam, kde bylo v posledních třech letech zásobování vodou nutné zajistit cisternami nebo platil zákaz zalévání a napouštění bazénů," informuje ministr Brabec a dodává, že dotace se v případě tohoto nejjednoduššího systému může vyšplhat až na 55 tisíc korun.

Zda konkrétní obec patří dle kritérií programu [1] mezi suchem postižené oblasti, lidé doloží v rámci žádosti o dotaci buď formou písemného stanoviska obce, nebo odkazem na veřejně dostupné dokumenty (např. na webových stránkách obce). Nově mají také zájemci možnost nahlédnout do “živého“ seznamu již ověřených obcí, který pro ně vede Státní fond životního prostředí ČR. Sem jsou postupně zapisovány informace z obcí podle toho, zda spadají či nespadají do suchých oblastí a zda již tuto informaci podaly na SFŽP.

„Abychom žadatelům usnadnili hledání, zda právě jejich obec leží v oblasti s akutním nedostatkem vody, zpracovali jsme dotazník, který jsme prostřednictvím Svazu měst a obcí České republiky rozeslali na všechny obce i městské části v ČR. Na základě došlých odpovědí průběžně aktualizujeme seznam prověřených obcí, který je k dispozici na webových stránkách programu. Pokud žadatel najde v seznamu informaci, že jeho obec spadá do suchem postižené oblasti, nemusí již spolu s žádostí dokládat tuto informaci a podání žádosti tak bude pro něj ještě snadnější,“ upřesňuje ministr Brabec. „Seznam je samozřejmě závislý na obcích, tedy zda již tuto informaci předaly na Fond. Pokud bude v seznamu pro danou obec uveden otazník, znamená to, že jsme od jejich zástupců ještě neobdrželi vyjádření. V takovém případě musí žadatel individuálně doložit naplnění kritérií stanoviskem obce nebo odkazem na webové stránky,“ doplňuje Petr Valdman, ředitel SFŽP.

Splachovat dešťovkou může každý Dešťovka ale není zdaleka jen pro domácnosti ze suchých oblastí. Využívat dešťovou vodu na zálivku zahrady a zároveň na splachování toalet v domě může s dotací až 50 procent, kterákoli domácnost.  „Na pořízení tohoto sytému budeme přispívat částkou až 65 tisíc korun. Minimální velikost nádrže však musí být 2 m3,“  vysvětluje Petr Valdman.

Poslední, nejdůmyslnější systémy, který vedle dešťové vody využívá už jednou použitou vodu ze sprchování nebo mytí, bude zajímavý zejména pro stavebníky nových rodinných či bytových domů. „Vedle dotace na jeho pořízení, která se může vyšplhat až na částku 95 tisíc korun, mohou žadatelé získat dalších 10 tisíc korun na úhradu nákladů na projektovou dokumentaci,“ dodává ředitel Valdman.

Do zahájení příjmu žádostí zbývají zhruba dva týdny. Online aplikace pro elektronický příjem žádostí bude pro žadatele otevřená na webových stránkách programu www.dotacedestovka.cz, kde již nyní žadatelé naleznou přehled nejčastějších otázek včetně odpovědí a dotační kalkulačku, na které si mohou spočítat, jak velkou nádrž si budou muset pořídit a kolik mohou na vybraný systém získat peněz. Pro větší názornost jsou informace doplněny o přehledná schémata s jednoduchým popisem, jak který systém funguje. Se svými dotazy se mohou žadatelé obrátit na bezplatnou telefonní linku 800 260 500, na e-mailovou adresu info@sfzp.cz nebo využít možnosti osobních konzultací na kterémkoli krajském pracovišti Státního fondu životního prostředí ČR.

„O informace o pilotním programu je u veřejnosti teď obrovský zájem. Nikdo by tak neměl podání žádosti odkládat na později. Pokud se se spuštěním příjmu žádostí zájem potvrdí, jsme připraveni hledat na lepší hospodaření s vodou v domácnostech další peníze nad rámec prvních 100 milionů korun,“ uzavírá ministr životního prostředí Richard Brabec.

Pro získání dotace na nádrž pro akumulaci vody jen na zálivku musí být naplněno alespoň jedno z následujících kritérií. Pokud v obci bylo od roku 2014:

· nutné alespoň jednou zajistit náhradní zásobování pitnou vodou;

· místní vyhláškou opakovaně omezeno používání pitné vody minimálně ve dvou letech;

· místní vyhláškou dlouhodobě omezeno používání pitné vody minimálně na dobu 3 měsíců v jednom roce.

Dotazy, Seznam obcí v suchých oblastech

Zdroj: http://www.mzp.cz/cz/news_170518_Destovka

Více viz rubrika Dešťová voda

více …

Únava, vyčerpání, stres, nespavost, zklamání sebe sama, výbuchy hněvu, apatie, pocit zbytečnosti, bolest a pak velké NIC.

Začalo to jako obyčejná dlouhodobá blbá nálada a skončilo to tak, že mě doslova bolelo být. To byl první moment, kdy mě napadlo ‚mám depresi?‘. Ještě chvilku trvalo, než jsem si připustila, že je něco opravdu špatně a že jsem psychicky nemocná. Musela jsem si zvyknout, jak to zní a jak to může působit na okolí. Nejdřív ten pocit, že jsem divná. Pak, že jsem si to způsobila sama. A nakonec pocit, že není čas se za to stydět, ale je čas o tom mluvit. 

Za měsíc mi bude 30, žiju ve spokojeném vztahu, mám úžasnou rodinu, přátele, mám svého milovaného psa. Mám práci, střechu nad hlavou a v lednici vždycky něco k jídlu. Zapojovala jsem se aktivně do veřejného života, snažila se lidem ukázat, že cestou je dialog a ne konflikt. Myslím si, že nejsem ničím výjimečná, prostě průměr. Když se objevily první podivné stavy, zatnula jsem zuby, zakázala si stěžovat. Zavřela jsem se před světem a jednoduše to přečkala slibujíc si, že snížím pracovní nasazení a nebudu dělat víc než 60 hodin týdně.

Život okolo mě plynul a já si říkala, že to takhle má být. Jenže občasná únava se stávala pravidelnou, migrény se mi vracely, hlavně když jsem měla jít na nějakou schůzi nebo poradu a věděla jsem, že bude stresová. Vytěsňovala jsem svoje pocity až tak, že jsem nebyla schopná sama sebe a pocity svého okolí vnímat. Pak přišel moment, kdy jsem uvažovala, že se říznu nebo píchnu, jen abych zjistila, jestli vůbec ještě něco cítím. Vyděsilo mě to a pud sebezáchovy zafungoval. Pak to šlo rychle – promluva s přítelem, kontakt s odborníky a následná diagnóza depresí a úzkosti.

Depresi se nedá utéct

Je to docela mrcha nepředvídatelná. Jednou se projeví tak, že mě přepadne šílená migréna, zvracím, nemůžu se hnout a třeští mi hlava. Třepu se a nemůžu mezi lidi, děsí mě fyzický kontakt. Jindy se zase objeví pomalu, najednou nemůžu vůbec nic dělat, všechno mi přijde zbytečné. Metr ode mě sedí člověk, kterého moc miluju, ale najednou je mi jedno, jestli tam je nebo není. Základní věci jako čištění zubů nebo česání vlasů vypouštím. Choulím se, brečím, nemůžu ani sedět, ani ležet, ani stát. Bolí mě být.

Ze začátku to bylo hrozně matoucí, myslela jsem si, že se mi vrací chřipka nebo nachlazení nebo že to je jen obyčejná únava. Jenže na chřipku a další onemocnění jsou ‚tabulky‘, máte teploměr, máte krevní testy. Deprese je abstraktní. Nedá se změřit. Ale když pak tyhle stavy přešly a já se dostala do normálu, přiznala jsem si, že se mě psychická nemoc týká. Byla to velká úleva a zároveň pro mě i první krok k tomu, abych se začala léčit. Tak jsem vstala, vyčistila si zuby, učesala se a začala svoje stavy řešit.

Nejdřív chci zachránit svět, až potom se můžu věnovat sobě

Moje práce není fyzicky náročná, v podstatě nemusím zvednout zadek z postele. Těžko ale popsat, jak náročná je marketingová komunikace psychicky. Krizová komunikace, community management, vymýšlení toho, jak ‚spasit‘ lidi/firmy/organizace okolo sebe. Na Facebooku musíte být milí, i když vám ostatní nadávají. Každý den mi jedou v hlavě otázky, jestli to, co dělám, má smysl. Pro mě, pro lidi okolo, pro svět. Když jsem dělala social media manažerku pro politickou stranu, dostávala jsem na FB sprosté vzkazy. Při práci pro HateFree Culture vidím na internetu každý den spoustu nenávisti, hádek, nedůvěry, manipulace, konfliktů a v mailu taky nemám zrovna přání hezkého dne. Už před pár lety jsem měla pocit, že ten svět potřebuju udělat lepším. Že přece nemůžu jen tak nečinně žít ve světě, kde je tolik nenávisti. Dostala jsem se za hranici toho, co můžu zvládnout a zpětně vím, že jsem si vnitřně nastavila roli spasitelky. Roli, která mi nepřísluší.

Dneska už vím, že tu tíhu světa, kterou jsem na sebe naložila, jsem nemohla nikdy unést. Začalo to dennodenní drobnou pomocí ostatním. Třeba i rady a konzultace pro lidi, kteří možná i trošku využívali mojí ochoty. Řešení problémů za ostatní a zároveň utlumování vlastních problémů, abych nikoho neobtěžovala. Tenhle kolotoč měl několik výsledků. Prvním byl ten, že jsem se cítila pod tlakem sama od sebe. Zároveň jsem neměla čas na rodinu, takže jsem se cítila jako špatná vnučka, dcera, sestra, teta… Ztratila jsem kontakt se spoustou přátel, protože jsem nezvládala kontakt s lidmi. Začala jsem se cítit jako špatná partnerka. Ten pocit, že musím nejdřív napravit svět a docílit dokonalosti, mě srážel vždycky o pár kroků zpět. Lidé okolo mi sice říkali, že jsem silná, že jsem skvělá, že svoji práci dělám dobře. Navíc lidé, na kterých mi záleží. Byla jsem už ale pod takovým tlakem, že jsem je neposlouchala a řídila jsem se anonymními uživateli sociálních sítí, pro které jsem nikdy nebyla dost dobrá.

Když se na to dívám zpětně, myslím, že jsem se takhle cítila už pěkných pár měsíců a úzkosti a deprese se u mě projevovaly už dřív, jen jsem to vnímala právě jako únavu. Pak to bouchlo. Já, ta silná a šikovná žena, co byla dlouhé roky samostatná a v podstatě nezávislá, jsem přestala cokoli cítit. A jako řešení jsem viděla fyzicky si ublížit. Probrečela jsem se k poznání, že je něco špatně. Vlastně to bylo asi to nejdůležitější, přiznat si, že něco není v pořádku. A najednou to všechno dávalo smysl, moje výkyvy nálad v minulých měsících až letech, moje oslabená imunita, moje rozhodovací paralýza, kdy jsem upřednostňovala zájmy ostatních, abych někoho nezklamala.

Jak z toho ven

Psychoterapie, odpočinek, relax. Stanovení si malých cílů, kterých krok za krokem dosahuji. Naučila jsem se říkat ne. Udělala jsem tlustou čáru za některými svými veřejnými aktivitami. Omezuju stresory a spouštěče stresu. Věnuju se víc sobě, možná se i rozmazluju. Snažím se unavit se taky fyzicky. Víc vnímám svět okolo sebe. Neřeším maličkosti a nerozčiluju se kvůli věcem, které se staly a už je nezměním. Jsem sama k sobě i k okolí smířlivější. Pracuju na tom, abych našla hranici, kdy budu svoji práci dělat dobře a zároveň nebudu tak zainteresovaná. A hlavně neházím vinu na okolí, na práci ani na sebe. Přijala jsem depresi jako součást svého života a možná i díky ní samu sebe zase o něco víc znám.

Odjakživa jsem byla vůči svému okolí hodně otevřená a dělila se se světem o střípky ze svého života. Pro někoho otravné či nepochopitelné, pro mě součást života. A ani můj život s depresí asi nemohl být jiný, takže je veřejný. Jednoduše proto, že život není dokonalý a chci ukazovat i ty nehezké věci. Pořád jsem to já, utváří mě to dobré i to špatné v životě. Nejtěžší bylo říct to svým blízkým. Bála jsem se, že je zklamu a zároveň jsem jim nechtěla ublížit tím, že je zahrnu svými problémy. Ale jak píšu výše, mám úžasnou rodinu, která mě podržela.

Mám depresi. No a co?

Svět se točí dál. I s mou depresí, úzkostí, nespavostí. Pořád se dokážu radovat, směju se vtipům, miluju svého partnera a svoji rodinu. Zvládám pracovat a snažím se zvládat i stres. Jsem spokojená a vděčná za to, že mám střechu nad hlavou a žiju si dobře. Vlastně i díky depresi jsem si uvědomila, kolik blízkých přátel a lidí, co mě mají rádi a pomáhají mi, mám. Mám práci, která mě nejen živí, ale i baví – ano, i se všemi těmi hejty, občasnými sprostými maily nebo FB zprávami o tom, že jsem vlastizrádkyně a ‚píp‘ (doplňte si jakýkoli vulgarismus, myslím, že jsem byla počastovaná snad už každým) je to moje vysněná práce. V mém životě se občas objeví temné mraky. Ty zlé stavy, hodiny a někdy dny, se objevují pořád a asi objevovat budou. Přijala jsem to. Mám depresi, no a co?

Paradoxní je, že práce je součást toho, proč jsem začala mít horší stavy a zároveň je to díky práci, že jsem se dozvěděla více o duševních nemocech a lidech, kteří na tom byli stejně nebo podobně jako já. Zároveň se snažím vidět to pozitivní, co mi deprese přinesla. Ujistila jsem se, že mám vedle sebe chlapa, který mě nejen miluje, ale taky podporuje a bere mě takovou, jaká jsem. Se vším špatným i dobrým. Mám pocit, že se víc znám.

Stigma nebo jen vlastní předsudky?

Samozřejmě jsem řešila i to, že ve chvíli, kdy půjdu s ‚depresí na trh‘, bude to možná pro spoustu lidí důvod, jak mě zesměšnit, ponížit, jak mi znepříjemnit život. Když ukážete slabost, dáváte lidem možnost ji zneužít. Děje se to. Pro některé je to nahrávka na smeč, že liberální sluníčka jsou psychicky narušení jedinci. Nebo že to je karma, že mi to patří za to, jaký život vedu. Snažím se s tou možná až škodolibou radostí z mého trápení pracovat. Už nestavím zeď okolo svých pocitů a stresů.

To ale nemění nic na tom, že jsem cítila kolem sebe stigma. Možná vycházelo z mých vlastních předsudků, že lidi s depresí jsou jiní a nepředvídatelní. Můžete být sebeempatičtější, ale dokud si to nezažijete sami, máte tendence se takových lidí bát, stranit nebo jejich nemoc zlehčovat. A to je taky důvod, proč s tím jdu ven. Abych ukázala, že to stigma se musí bořit, že je nás takových spousta a že to není ostuda. Jestli s tím někdo jde nebo nejde veřejně, je jen jeho věc. Těm všem, kteří s depresí bojují nebo i těm, kteří si to třeba zatím nepřipustili, chci vzkázat spoustu věcí. Teď ale řeknu jediné – udělejte cokoli, co vám pomůže a hlavně – nechte si pomoct.

Zdroj: http://www.hatefree.cz

více …

Dotace z programu mohou čerpat vlastníci i stavebníci obytných domů, s výjimkou domů rekreačních. Žádosti lze elektronicky podávat od 29. května až do vyčerpání stomilionové alokace. 

Aktuálně od října 2018:
Dešťovka: dotace jsou od října 2018 i pro chaty

(Informace pro druhou výzvu, viz Dešťovka - žádosti o dotace se začnou přijímat 7. září)

Podporovány jsou tři typy projektů:

1) zachytávání srážkové vody na zalévání zahrady

2) akumulace srážkové vody pro splachování WC a zálivku

3) využití přečištěné odpadní vody jako vody užitkové

"Výše dotace se pohybuje od 20 do 60 tisíc korun v závislosti na pořízené technologii, jedná se o takzvaně fixní část dotace, k níž se dále přičítá dotace 3500 Kč za každý metr krychlový nádrže. Minimální velikost nádrže však musí být 2 m3. Maximálně může dotace pokrýt 50 procent způsobilých výdajů, mezi které je možné zahrnout nákup zařízení, jeho instalaci, zemní práce i úpravu rozvodů. U projektů na přečištění odpadních vod je součástí dotace i úhrada nákladů na projektovou dokumentaci ve výši 10 tisíc korun," upřesňuje ředitel Státního fondu životního prostředí ČR Petr Valdman.

1) Nejjednodušší systém, který bude dotován fixní částkou 20 tisíc korun (plus dotací dle velikosti nádrže), je systém využití srážkové vody pouze na zálivku zahrady. V jeho případě srážková voda zachycená například na střeše je přes filtrační zařízení akumulována v podzemní nádrži s přepadem do vsakovacího zařízení. "Tyto systémy budou podporovány jen u stávajících domů v oblastech výrazně postižených suchem, například tam, kde bylo v posledních třech letech zásobování vodou nutné zajistit cisternami nebo platil zákaz zalévání a napouštění bazénů," upřesňuje ministr Brabec. Patří sem obce na Frýdeckomístecku, Vysočině nebo na Znojemsku. Jde o obce, kde bylo od roku 2014 nutné alespoň jednou zajistit náhradní zásobování pitnou vodou nebo místní vyhláškou opakovaně omezeno používání pitné vody minimálně ve dvou letech nebo bylo místní vyhláškou dlouhodobě omezeno používání pitné vody minimálně na dobu 3 měsíců v jednom roce. Informaci, zda obec splňuje kritérium, lidé získají a doloží stanoviskem obce nebo odkazem na veřejně dostupné dokumenty např. na webu obce. 

2) Na pořízení systémů, které budou srážkovou vodu využívat nejen na zalévání zahrady, ale i ke splachování toalety, bude poskytována fixní dotace 30 tisíc korun (plus dotace dle velikosti nádrže) a její čerpání není nijak územně omezeno.

3) Na instalaci komplexního systému na recyklaci vody lze získat fixní dotaci až 45 tisíc korun. "Typickým příkladem je svádění vod z umyvadel, van a sprch samostatným rozvodem do speciálního zařízení na recyklaci tzv. šedé vody, kde je voda přečištěna a dále využívána jako voda užitková například na splachování toalet. Ty nejdokonalejší systémy, které budou recyklovat šedou vodu a současně využívat i vodu srážkovou, podpoříme fixní dotací až 60 tisíc korun (plus dotace dle velikosti nádrže)," informuje Petr Valdman.

Aplikace pro elektronický příjem žádostí a další podrobné informace budou k dispozici na www.dotacedestovka.cz. "Na 13 krajských pracovištích SFŽP ČR žadatelé následně doloží žádost a její přílohy v listinné podobě. Žadatel se do tří týdnů po podání elektronické žádosti dozví, zda je žádost v pořádku, nebo je něco potřeba doplnit. Tři týdny jsou potřeba na kontrolu doložení realizace projektu. Jakmile bude žádost schválena, bude žadateli do tří týdnů od uzavření smlouvy odeslána dotace na účet," vysvětluje Petr Valdman. 

Často kladené dotazy viz www.dotacedestovka.cz, Petra Roubíčková 739 242 382.

Dokumenty k výzvě: https://www.sfzp.cz/sekce/878/dokumenty/

Redakčně zkráceno, tisková zpráva viz http://www.mzp.cz

Více viz rubrika Dešťová voda

více …